Přímo před školou začíná park. A za parkem jsou hradby. Kdokoli se odváží projít jejich zpuchřelostí, ocitne se v antikvariátu. Šestnáct a půl tisíce knih, hezky v malém prostoru, provoněném spisovatelským umem a žlutou zašlostí stránek. Chodívám do tohoto zapomenutého prostoru sytit hlad. Ne snad, že by to byla přímo samoobsluha, podoba by ale byla. Je kupříkladu libo něco na chvíli? Či snad ještě méně? Regál poezie? Předkrm z veršů? Hlavní chody beletrie! Válečná příloha? Salátová vydání! Zákusek s uměním? Káva s dobrodružstvím? Pohádkový čaj!
A tak si to nakročím do jara s předsevzetím hry na náhodu. Nějakou knihu na dvě hodiny volna, prosím… „A víte, že se u vás bezpečně pozná příchod jara?“ ptám se paní antikvariátnice, ponořené za hradbou nově příchozích knih. „A jak, prosím vás?“ usmívá se. „Máte otevřeno,“ odvětím. Chvíli je ticho. Pak pomůže závan jarního vzduchu. Přijde s ním také smích: „To je hezké, ještě mne to nenapadlo,“ praví měkce. „Na druhou stranu to má jednu nevýhodu. Když větráte, mizí to nádherné napětí z knih, které touží být prodány,“ pravím. „Když už nemohou být prodány, ať se alespoň nadechnou jara,“ odvětí vážně paní všech zapomenutých stránek.
Zavírám oči. Naslepo se vybírá nejlépe. Vede mne to k beletrii. Ke knize, která se tísní u země. Otevírám oči a spatřuji hřbet se stromem. Zaujímá mne. Hans Habe. Kniha se jmenuje Palazzo. Hans Habe se řadí k nejúspěšnějším německy píšícím autorům současné doby. Píše se na předsádce. Habe nicht gehört, říkám si v duchu. A kniha? Mozaikovitý příběh z Benátek. Ideální…
„Tak jste vybral?“ táže se paní von Buchová, „dvacet tři korun, to je pěkná cena, viďte,“ podívá se na mne. V duchu si říkám, jak je možno dospět k tak krásné ceně.
„Kolega tady má Panychidu, nevezmete mu ji?“ vytrhne mne z laciných myšlenek její antikvariátní hlas. „To bych mu nemohl udělat,“ vážu odpověď, „těší se na vyzvednutí Holana už týden…“
Odcházím z antikvariátu s neodbytnou ozvěnou hlasů knih, které dnes neměly štěstí. Do parku je to sedmnáct kroků. K lavičce s největším klidem dalších devadesát osm.
Nastává nejopravdovější odpoledne. Děti jsou ve školách, senioři na cestě k obědům. Desátá. Na věži svatého Jiljí odbíjí. V parku není ni noha. Jiljíjovská samota bez laní.
Tak, pane Habe, máme hodinu a půl jara, které jsme ukradli povinnostem. Vaše Benátky, má Třeboň.
„Tím, že vycházel letům vstříc, vyhnul se jim: v pětadvaceti byl hrdý na své vrásky, ve třiceti je přestal počítat. Neprahl po ničem, co by mu nebylo nepříjemné, měl radost ze své práce a při lenošení neměl špatné svědomí, nikoho neobelhával a nenechal se nikým obelhávat, spokojený člověk, tedy exotické stvoření.“
Jsem na straně tři. Zastavuji se a přemýšlím o náhodách. Všímám si, že začínají kvést kaštany. Tady někde už jsem seděl. Jenom jsem to už zapomněl.
„Bible vypráví o potopě a Noemovi a jeho arše. Sto padesát dní dlel Noe ve své arše ´se svými syny a svou ženou a svým snachami… samečky a samičkami´ a se ´všemi čistými zvířaty po sedmi… od nečistých vždy po páru´. Ale bible zamlčuje, že na arše musel taky být kronikář.
Já jsem kronikář archy. A potopy, v níž hyne mé město. Benátky jsou mým městem, městem v potopě. Já jsem Benátčan.“
V tu chvíli si vzpomínám. Neexistují náhody. To jenom my ještě lecčemu nerozumíme. Zvedám se, dívaje se tázavě na Jiljího. Přikyvuje. A jak se tak zvedám, abych zamířil zpět ke škole, zní mi v uších ještě stále Byronův úvod knihy…
Již hlas Tassův po Benátkách nezní,
kol hudba ztichla, píseň nehlaholí,
i gondoliéři němě plují bez ní,
a černé paláce se na břeh drolí.
Vše zašlo, – krása vždy tu sdílet volí;
moc, um, vše mře, – však příroda vždy mláda,
a paměť dávná dýše nad okolí,
jak zkvétala zde radovánek vláda,
ples země veškeré, Vlach krásných maskeráda.