Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Dvě hodiny pro Oceánii

Laskavý čtenář si zajisté vybaví, jak vypadá naprostá většina map, jež zobrazují svět. Díky nultému poledníku má Evropa tu čest být vprostřed, a proto je vždy na očích. Stinnou stránkou tohoto zobrazování je ovšem roztržení vedví jiné oblasti. Oceánie.

Už jako malý školák jsem si namlouval, že svět na okrajích map končí. Pokud tedy chtěl někdo v mých očích cestovat např. z Havajských ostrovů do Japonska, musel projet přes celou mapu světa. Později mne tato oblast fascinovala fantastickými názvy. Cookovy ostrovy, Markézy, Vanuatu, Tokelau, Tuamotu… Dětská fantazie tady objevovala fantazii mořeplavců, překonávajíc hranice map a narážejíc na nekonečnost, kterou představuje kulatost Země. V tu dobu jsem byl účastníkem všech významných výprav, které se v Oceánii odehrávaly. Tak jsem se stal prvním důstojníkem nejenom slavného Jamese Cooka, mezi mé přátelé však patřili také Louis Duperrey, Ivan Fjodorovič Kruzenštern, Willem Schouten, Jean-François de La Pérouse, či Louis Antoine de Bougainville. Sázel jsem chlebovník na Nové Kythéře, poznal strašlivý zvuk bubnů válečníku z Tongy a společně s ostatními neúspěšně hledal legendární ostrovy zlata a stříbra. Společně s Kruzenšternem jsme byli rok japonskými zajatci, marně jsem se pokoušel zachránit Jamese Cooka, když jej v zátoce Kealakekua přepadli domorodci, a jako poslední viděl na jihu mizející výpravu La Pérouse.

O několik let později ke mně došla výjimečná krása Tahiťanek, ověnčených orchidejemi. V nedotčeném ráji na výspě světa jsem je maloval jako Paul Gauguin, při večerech zpíval nejkrásnějším ženám šansony Jacquesa Brela a vysvětloval jim v básních původ jejich krásy, který jsem vybádal společně s Thorem Heyerdahlem…

Když jsem se po letech vrátil zpět, byla u nás zrovna zima. Únor. Ve třídě seděli sekundáni a čekali na všechny odpovědi, které jsem neznal. Na Oceánii zbyly dvě hodiny. Více hodin by znamenalo ubrat všem ostatním. Nu co, řekl jsem si, jsou plány, které se plnit nemusejí. Snad mi Jihoameričané a paní ředitelka prominou. A stoupl jsem si k nástěnné mapě Oceánie, na kterou ve školství zbyly peníze, a která visí na čestném místě. Nevím, jestli si sekundáni všimli, že neplníme plán, zdržujíce se v oblastech, které jsou naprosto nedůležité. Možná však zaznamenali, že jsem častokrát vyprávěl, otočený zasněně k mapě ostrovů, na kterých jsem strávil nejenom dětství.

Reklama