Toho srpnového dne spávám až k večeru, den má na vzpomínky příliš mnoho světla. Když padá soumrak, vycházím pod černající oblohu, doprovázen Dionýsem a slovy Básníka:
„Jsou deště parfumem oblohy,
slzy jsou parfumem duše.
Ležívám v trávě a přu se s Giovanni Schiaparellim. Ten Myláňan mi tvrdí, že prý souvisí Perseidy s kometami. Ale kdeže, jak Mylné!
Řešetem hvězd do nebe spadne skřivan
a jeho zpěv zůstane nedozpíván.
Na chvíli zavírám oči. Perseidů bude přeci ještě dost. Myslívám na Danaé, v představách roven Tizianu. A kolem zmírá Samá láska!
To lampáři světla rozsvěcují dlouhou tyčí.
Hvězdy. Padají jich tisíce. To aby se naplnilo tisíckrát nesplnitelné. A hned poté aby byl zřejmě vymyšlen stesk.
Po nábřeží chodí tisíc krásných dívek
a všecky jsou stejné.
Když se pod padajícími Perseidy obložíte šalvějí a týmiánem, porozumíte prý naději. Obložený a vůní naplněný jsem zjistil, že je to něco mezi koncem a nekonečnem. Pan Bolzano to ostatně vyzkoumal již před dvěma sty lety. Tedy asi tak, že k naději již není možno přidat ani zbla, neboť je brána jako nekonečná. Kdo tedy věří, že s nadějí je možno očekávat zázraky, je značně naivní. Možná právě proto existuje poezie.
Nebe je plné hvězd
a pod hvězdami na všechny rány, na všechny rány nějaký balzám jest.
Nu ano, ku konci všech žalů nutně musí přicházet neurčitost. Mým přáním je pochopit odchod toho štrapáce. Vždy, když jej pochopím, přestanu mu rozumět. Je to k ničemu, povzdechnu si poté. Pan Heisenberg se mi v tu chvíli od jedné z padajících hvězd snaží odvětit, že je to přesně ono. Ale není. A tak si na noc Dne Šmejda načnu víno, a připiju si na toho drobta, který by, kdyby se toho dožil, už dávno nebyl neurčitý…
Jednou vás opustím, modré hladiny vod,
vás, kopce, k horám tam v dálce nizoučký schod,
vás, noci srpnové, k dávným milenkám zvoucí,
vás, lípy s bzučivým rouchem, lučiny skvoucí,
divizny, proti nimž chudnou plápoly svic,
jednou vám opustím navždy, nebude nic…