Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Co chybí učitelům ve škole nejvíc? Študáci, co chápou smysl.

Doufám, že mi pan Feřtek promine, když reaguji na jeho inspirativní článek formou blogu, reakce pod text by však byla příliš dlouhá. Bezesporu souhlasím s názorem, že smysl řadě studentů na škole chybí, ovšem jako učitel bych rád připojil ještě jednu opomíjenou skutečnost. Řada studentů totiž ani zdaleka netuší, co to smysl je. A to se, prosím, potom můžete jako učitel snažit sebevíc. Příčina je jednoduchá. Zmiňovaní, protože smysl smyslu nechápou, jej následně ani nehledají. Připojuji příběh z mého archivu, který jsem kdysi napsal pro rozhýbání těch, kteří byli u nás na škole jaksi beze smyslu, když představovali ještě horší variantu. Smysl totiž ve své jistotě na vzdělání najít ani nechtěli. A troufám si tvrdit, že nikoli naší vinou, tedy těch, kteří představují nudu a prudu...

 

Byli žili dva študáci. Tak, děti, toto je smysl...Dalo by se říci, že přátelé? Nevím, jeden byl ale výjimečně chytrý, druhý tak trochu hlupák. A bylo nebylo, přišel den, kdy se oba hlásili na školu, která měla pouze jedno zbývající místo. Výjimečně chytrý se přirozeně na školu bez problémů dostal, poraziv tak trochu hlupáka i přes fakt, že se na přijímací zkoušky ani nemrkl, zatímco tak trochu hlupák na ně dřel od rána do noci.

Pak přišel první den školy a výjimečně chytrý jej bravurně zvládl. Na druhý den se, již lehce zpychlý, vypravil výjimečně chytrý do školy a exceloval. Den za dnem udivoval vyučující svou výjimečností a pychl a parovatěl. Pak přišel zlom. Výjimečně chytrý si usmyslel, že již ví vše, a že jeho výjimečnost je nade všechny. Znaparovatělý rázoval po škole a ohrnoval nos. Na hodinách pohrdavě shlížel na vyučující z výšin moudrosti všeho světa a z nebetyčné dokonalosti svých vědomostí. Nakonec přestal vnímat učení a dosáhl stavu, který by se dal nazvat letargickou oduševnělostí povzneseně znaparovatělého intelektuála. Nicméně, po jisté době přešel u výjimečně chytrého tento stav do nutnosti pasovat se výše. Začal si tedy obratně podsouvat myšlenku, že vyučujících není u výjimečně chytrých třeba. Vyučující, kteří si toho podle něj trestuhodně nevšimli, byli v lepším případě intelektuálně odsouzeni do ignorace, v horším pak pod rouškou satiry výjimečně chytře napadáni. Tak to šlo den za dnem, až si jeden z vyučujících pročistil brýle, a zeptal se výjimečně chytrého na prostou otázku, proč že je na škole. Výjimečně chytrý se ukrutně zamyslel nad výjimečně chytrou odpovědí, dokázat však neodpověděl, ba co více, nedokázal odpovědět na většinu otázek, které byly naprosto nevýjimečné.

Reklama

Bylo nebylo. Vyučující s výjimečně pročištěnými brýlemi pověděl výjimečně chytrému příběh o jednom docela jiném výjimečně chytrém a jednom tak trochu hlupákovi. „Víš, ten tak trochu hlupák dře na docela obyčejné škole, není výjimečný, nikdy nebude nadprůměrný, ale pochopil smysl. Ten výjimečně chytrý již dávno ve své zarputilé ignoranci spadl do podprůměru a rochní se v něm slepě tak, že je mi ho líto.“

Výjimečně chytrý se zamyslel a neřekl nic, jen vykoukl z okna a spatřil tak trochu hlupáka, jak si to rázuje ke vchodu školy. „Nu ano, přijali jsme jej, myslím, že si to zaslouží,“ pravil k tomu učitel s výjimečně pročištěnými brýlemi, které už ale začaly být zase trochu zamlžené. „Ale vždyť u nás ve třídě není místo,“ namítl na to výjimečně chytrý, který výjimečně nechápal. „Ale ano, již máme, jen sis toho ještě nevšiml,“ odvětil na to suchopárně učitel s výjimečně pročištěnými brýlemi, docela výjimečně zamlženými…