Před mnoha lety, něco okolo třinácti celých a sedmi desetin miliard, dvě stě milionů let plus mínus před naším letopočtem, byla všude kolem singularita. Bod. Nekonečně hustý bod, který dnes nemůžeme popsat, neboť je z definice našimi pojmy zvenčí nepopsatelný. V té nekonečné hustotě bylo pod nekonečným tlakem a pod nekonečnou teplotou drženo vše. Čas v tu dobu neexistoval, takže otázky „Co bylo včera?“, případně „Co budeš dělat zítra?“ byly docela bezpředmětné. Stejně tak byly bezpředmětné otázky typu „Co je okolo nás?“, či „Co asi dělají ti na druhém konci“, nebo snad „Máme tady dosti místa?“. Ano, tušíte správně, délky a rozměry v tom bodě nedávaly smysl, i když je to docela hezká představa, jak jsme tam byli všichni hezky natlačeni na sebe, ani ta bezpředmětná píď nazmar. Pak nám ale tuhle nekonečně hustou pohodu někdo odpálil. Nebo cosi odpálilo, to se neví. Neví se ani to, proč. Ví se ale, že se od té doby pěkně rozpínáme a vzájemně se od sebe vzdalujeme.
My.
Ale také oni.
Naše myšlenky.
Nadechnutí.
Láska.
Pochyby.
Sny.
Povinnosti.
Války.
Víra.
Lenost.
Zbabělost.
Slova.
Zbytečnosti.
Také tenhle blog.
Ale také vaše komentáře.
Uvažování.
Rozjímání.
A systém.
Snad.
Vše nesmyslné.
Ale také smyslnost.
I to, co vás nikdy nenapadlo.
A dokonce i to, co vás nikdy nenapadne.
A vše ostatní, na co jsem snad zapomněl.
To taky.
Respekt!