Nuže, pane premiére, kdesi pod vašimi výšinami a hledím, zaměřeným kdesi do středu sama, za clonou, kterou jste si vybudoval pobytem v mocenské politice, jsou často docela obyčejní lidé, jejichž snaha je docela prostá; aby bylo na téhle planetě lépe, aby bylo slušněji, aby nebylo situací, za které se musí stydět, aby už jednou mohli utnout nepříjemnou pachuť, kterou dostalo slovo člověk.
Každý den, kdy se dostanu před studenty u nás ve škole, se jim snažím připomínat smutné věci; kolik je ve světě nesvobody, kolik lidských životů bylo zmařeno jenom proto, že se jejich majitelé pokoušeli svobodu nabýt, jak snadné je svobodu ztratit ve chvíli, kdy si jí přestanou vážit. Připomínám jim osudy uprchlíků, jejichž jedinou chybou bylo narodit se v zemích, které neměly štěstí svobody, mluvím o těch, kteří byli při útěcích zabiti; a připomínám jim také ty miliony těch, kteří se rozhodli zůstat, ať už proto, že neměli odvahu začínat jinde, nebo se zkrátka rozhodli postavit režimům zevnitř.
Také zítra, až budu stát před studenty, se jich zeptám, zda vědí, kdo je dalajláma. Zeptám se, co vědí o Tibetu. A buďte si jist, pane premiére, že toho budou vědět dost; nejenom obyčejné věci, kde se Tibet nalézá a že je, jak jste nám sdělil, dle postoje České republiky součástí jedné Číny. Budou také vědět o kulturní genocidě, která v Tibetu probíhá, přihlásí se, aby mi pověděli o lidské touze Tibeťanů, které se říká svoboda, budou znát příběhy o zničených rodinách a důstojnosti. Budou vědět, že ona lidská touha je nezávislá na penězích, že se nedá vyměnit za dva bagry, ani za deset jakýchkoli jiných kontraktů. A hlavně, budou vědět, že ve chvíli, kdy svobodu za těch deset bagrů vymění, že ztratí vlastní tvář. Tak, jako jste ji ztratil vy.