Hned po ránu ukrást kávě pět minut navíc. Možná šest. A možná si dát sklenku vína a bábovku. A nemělo by se zapomenout na polibek, který se už dávno proměnil v ostatní dny na pouhou loučenou. V ten slavnostní den by se ven chodilo v pyžamech. Komu by byla zima, vzal by si ještě šálu. Venku by se bezstarostně dalo toulat ulicemi, malovat panáčkům na semaforech kníry pana Dalího a bez hradních milostí čmárat po plakátech. V tento den by politici měli povinnost zmizet z očí a konat za molitanovými dveřmi celodenní zasedání bez následných tiskových konferencí. Na školách by probíhaly recitace a nezvonilo by. Zájemci by obcházeli parky a marně se učili již tolikrát zapomenuté názvy stromů a keřů. Hlohyně, dřištál, šácholan, ambroň, zmarličník… Za poledne by se rozdával grog a pro neklidné z nicnedělání dvojitá porce. Pro děti oranžáda. Po poledni by sváteční den ovládla tíživá nehybnost, ospalost a láska. Lidé by upadli do polosnu a dřímoty, v které by se odrážely vidiny a sny. Lenochů by nebylo, pouze klidu, který by se vznášel ulicemi beze spěchu. V předvečer by si lidé promnuli oči, z kterých by spadla únava a těkání po nedosažitelném. Místo zpráv by zněl Desplat. A místo hrubé povinnosti by přišla něžnost modrých clematis s milováním, které by uplynulo přespříliš pomalu na to, aby jej mohla dohnat půlnoc v podobě snu.
Tu jakás chvíle – v únorový den,
z povinnosti směla,
devětadvacet křídel vzlétlo od oken,
od skel, od nichž uletěti chtěla.