Klaus1: Tak zítra nám vyprší mandát. Skutečně tomu nerozumím, zrovna zítra! Deset let minulo. Minulo všecko. Na čelo deset let vrylo svůj znak.
Klaus2: Já vím, zrovna zítra je svátek svaté Perpetuy. Cítím se také jako mučedník. Co Vy?
Klaus1: Já také. Já také… Osudem tak už je určeno, že milujem’ i své břemeno.
Klaus2: Já si vypršet nepřeji. Kdyby na to přišlo, ústavně bych zakotvil něco jako Prezidentum perpetuae, ovšem platné pouze na náš mandát. A platilo by i posmrtně. Byli bychom první posmrtný prezident.
Klaus1: Jeden pro druhého, všichni za nás!
Klaus2: Pod to se podepisuji. A když jsme u toho, proč hrajete prezidentský gambit?
1.e4 e5 2. f4
Klaus1: Chtěl jsem hrát něco agresivního, víte, jsem nesmírně, ale nesmírně naštván. Dočetl jsem se v dnešním tisku, že až odejdeme, že, cituji: „Lze očekávat, že rok příští bude rokem klidnějším a v jistém smyslu i nadějnějším než roky minulé, a že se to pozitivně projeví i v našich osobních životech.“ Prý tomu nemůže být jinak.
Klaus2: To je neslýchané. Lid se zbláznil, ta zítřejší pranostika se na něj přesně hodí. O svatém Tomáši, lidu mozek měkne na kaši. Váš gambit přijímám. Dneska večer chápu, vím, dneska večer rozumím.
2…exf4
Klaus1: Pane prezidente, neměli bychom se – a už vůbec ne v dnešní den – strašit. Držme při sobě! Snad přijde čas, a snad se zhojí jizvy, kde čeká boj, já nelekal se výzvy, jsa připraven.
3. b3
Klaus2: Hrajete odvážně. Prezidentský gambit hrají pouze velcí hráči. Ale nebojme se ho. Nečekejme však, že ho dobrým udělá někdo za nás. Nikdo takový není. Jsme na to jen a jedině my sami. A zdaří se nám to, budeme-li jednat ve vzájemné pospolitosti. Já mohu zlomit žezlo krále, otevřít mohu jeho hrad. Šach!
3…Dh4+
Klaus1: Ano pospolitost. Tomu rozumím. Vašemu šachu nikoli. Měl byste vědět, že dáma nemá být v zahájení příliš vyvinuta. Nejblíž jsme-li, ztratíme se nejsnáz’. Věřím, že k těmto věcem nebudete příště lhostejný či nedůsledný.
4. g3
Klaus2: Ale zde nejde o dámu, beztak ty, které stojí mimo boj, procítí všechen nepokoj. Jde o zítřek. Zítřek, který mne děsí. A mimochodem, noviny jsou toho plné. Třeba zde, podívejte se, co nehorázného píšou. Že prý většina našich spoluobčanů hlasům věčných kverulantů nenaslouchá a že se jimi ve svých životních postojích a aktivitách nenechává zviklat. Prý nám nenaslouchají! Tohle je naprosto neschopná novinařina. Á propos, novináři, kde je vůbec Jakl?
4…fxg3
Klaus1: Jakl odešel. I s Hájkem. Ostatní také. Organizovaně, kolektivně a hromadně. Zbyli jsme jen my. Ale já to říkal! Je to nepřijatelné vydírání, takhle si odejít za horším! Vzpomeňte na Dyka! A prošel vším. A poznal všechny vášně. Znal opojení a znal jeho rmut. A prošed vším, vším unaven byl strašně. Tak pravdu znal, že byla jako blud. A hrajte, zítřek se blíží, a hra musí být dohrána!
5. h3
Klaus2: Hrajete s veškerou bravurou. Nicméně, dovolím si Vás kritizovat, neboť jsou zde skryté hrozby, které jste přehlédl. Vaše království! Zapadá slunce. Barví lem už horizontu zcela. A ztrnule sní nad krajem ruina omrzelá. Šach!
5…g2+
Klaus1: Podivuhodné, jak jsme to mohli přehlédnout. Vyvarujme se opakování podobných chyb. A vy se mi nesmějte. Nemíním podlehnout hlasům těch, kteří si rozhodnou a rozhořčenou kritikou a tepáním nešvarů budují své ničím jiným neopodstatněné postavení nadřazenosti a výjimečnosti, hlasům těch, kteří mají zvláštní radost z neúspěchu a nezdaru. Naše postavení není zdaleka prohrané, byť zbývá pouze jedna úniková cesta. A zrak se vpíjí do chaosu, vřavy.
9. ke2
Klaus2: Rád bych sdílel Váš optimismus. Nebýt zítřka, toho zpropadeného dne, kdy lidstvo ztratilo tolik osobností! Aristotela, Akvinského, Kubricka, Pigoua! Ach, jsem znaven. A hodiny jdou, hodiny jdou, lichotnou jakous mluví řečí…
9…Dxe4+
Klaus1: Ach, šach! Nevíme kudy a nevíme jak. Jedenáct bije už. Čas už je jíti. Vždyť o půldvanácté odjíždí vlak…
10. Kf2
Klaus2: Nešlo a nejde o žádné velké ideje. Nikdy! A tak, pane prezidente, končíme. Již nejsme na koni! Ten matí nás…
Zbloudilo srdce v tmavé lesy,
v hlubokých nocích zřel jsem tance víl.
Nade mnou chvíli steskněte si
– jak mrtev už bych byl.
Mne opojila touha země,
že zapomněl jsem hledat někde cíl.
Na cestu ruku stisk jsem… jemně
– jak mrtev už bych byl.
Ne já… mne cesta opálila,
muž jiný, lepší ve snech vašich žil.
Mým jménem fikci svou jste křtila
– jak mrtev už bych byl!
10…gxh1N mat.
* kurzivou označený text jsou vybrané části Dykova díla.