Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Zabití času

Každý z nás už to asi zažil. Před Novým rokem obzvláště. Netečnost, letargie. Průvodním jevem je civění, nicnedělání, marnění a užírání se. V tyto pozoruhodné chvíle není od věci připomenout si, jak výhodné je prokázat si skutečnost, že původce této nemilosti, čas, lze zabít. Zde je návod na jedno takové malé zabití...

Vyměříme si malou část času, nejlépe okolo dvou hodin. času není nikdy nazbyt...Pro zabití času je nejvhodnější doba okolo desáté večer; čas se chýlí sám od sebe a s počínající nocí přestává být podezřívavě uspěchaný. Navíc, poprava je provázena únavou samotného kata, a malátnost, jak známo, čas zpomaluje.

Když je tedy odměřena vhodná část času, je načase napít se. Doporučuje se portské, smíchané s kmínem, jehož éterické oleje, především karvon, omámí plynutí jakékoli doby, takže je potom vláčná, mdlá a lépe se tráví. 

Prvních pět sekund se následně pokape bergamotovou silicí. Zbytek času tak zkysne na místě a není třeba se za ním tolik honit. Ve chvíli, kdy se začne zdát, že je času na rozdávání, propadne většina nezkušených iluzi, že by snad zbytek času nemohl utéct. I když se časy mění, opak je pravdou, jak má totiž sebemenší příležitost, uteče čas i dnes jako voda. Z tohoto důvodu je nezbytné vyvarovat se jakémukoli shonu a řídit se heslem „co se vleče, neuteče“. Profesionální zabíječi času tuto fázi popravy nazývají marněním. Marnění je speciální proces, který vyžaduje nadání a schopnost trvalého zdokonalování. Nejlepší z promarněnců jsou schopni marnotratně zabít téměř veškerý zbylý čas, dokonce i ten, kterého mají navíc, korunujíce svou snahu pozdním odchodem na věčnost.

Reklama

Marnění provedeme následovně. Zapomeneme na odměřování a velkoryse pojmeme co nejdelší úsek odsouzence. Smícháme jej s leností a zevlováním. Přidáme krapánek škrobu. Tato fáze nesmí být ale naškrobená příliš a nesmí mít smysl, jinak se čas vzpamatuje a vyměří pomstu. Pokud by hrozilo toto nebezpečí, je osvědčenou metodou přimísení homeopatického množství iluzí, které se tímto trikem ztratí, a zabijí veškeré naděje, které prodlužují čas do nesnesitelných délek.

Předposlední, ovšem velmi náročnou částí zabití času, je tzv. relativizace prozatímnosti. Amatéři, kteří se dopouštějí marných snah zabití času, velmi často zapomínají, že pojem „ pouhopouhé prozatím“, je nejčastějším důvodem jeho přežití. Důvod je prostý; prozatím je časový interval, který se rozběhne přesně v okamžik, kdy se amatéři začnou chvástat, že „nyní“ je poprava hotova. Ovšem „nyní“ je jinými slovy současnost, tedy nejhmotnější zázemí času, v kterém může přežít.    

 
Profesionální relativizace prozatímnosti spočívá v einstainovsky dvojitém osvětlení a zhmotnění času. Není třeba se obávat čehokoli složitého; čas se pouze v pravou chvíli náležitě zneužije, tedy sebere se jeho fůra, habaděj a sdostatek, a začne se lamentovat, jakže je ho málo, neboli že je relativní. Času nezbude prostor, svitne mu a zhmotněn se vytratí.  Tato sekvence se provádí za plného vědomí, že pojem času nutně může, tedy musí být relativizován. Přesné načasování je bytostně důležité, protože pokud by se tato fáze nepovedla v uvedené době, došlo by u času k jeho pokřivení, nikoli zabití. Jinými slovy zde neplatí, že i když není pozdě, času by mohlo být dostatek. Zabíječi času tuto veličinu pojmenovali hezky česky, kvap. Kauzální Veličina Allegro Prchavosti. O této veličině se ví doposud velmi málo, jisté ovšem je, že čas z neznámých příčin velmi často kvapí a ještě častěji překvapí.

Čas je tedy mrtvý, mohlo by se zdát, že tímto je poprava hotova. Omyl. Zabití vyžaduje ještě poslední fázi. Důslednost. Čas je třeba zabít navždy, to znamená dodat si odvahy na „navždy“. Velké procento zabíječů času v této fázi selhává, neboť částečně správně namítá, že  „navždy“ bez času není možné. Časový paradox, říkají, čas musí být omezený. Jak omezené, obzvláště, když odpověď na tuto smyčku je tak prostá; nuže, zabít čas navždy znamená nevzít jej v potaz. Ptáte se, co je potaz? Není to ale předčasná otázka? .)