Blboun nejapný je jedna z nejhezčích a zdánlivě
nejohleduplnějších nadávek, které lze vyloudit na něčí účet. Už jen pro samotný
podtext, kdy dotyčného častujete nepřímo historickými souvislostmi typu
„waldvogel“, neboli "ty odporně ohavný ptáku", jak dronteho nazývali holandští
osadníci, případně "špinavče a povaleči" = dodo nelétavec z historických zdrojů
oplýval nebývalou špinavostí, pocházející z věčného válení a hov(n)ění se v
bahně, a konečně snad pro podpásovou bokovku o nenažranosti, která způsobila jak nemožnost
letu (symbolika pro přízemního člověka), tak obludnou otylost. Ovšemže tím
můžete mít na mysli také samotnou japnost, která z mnohých vymizela, stejně
jako vymizel dodo z Mauricia, a nezapomeňme na významovou historii slova
dodo, které vzešlo ze staroportugalského „doudo“, čili hlupák.
Nu a kdyby to nestačilo, vymyslete si jiné pohádky, třeba tu
o dvou dodech, kteří jsou posledními přeživšími mezi námi, kde se povídá, že
hloupost činí člověka šťastným…
V Indickém oceánu, dál
než by oko dohlédlo od Mauricia, leží malý ostrov. Vlastně ani není tak malý, je
tak akorát, aby na něm bylo dost místa pro dva dody. Žijí tam sami, pod
posledním stromem tambalacoque, živí se kořínky a procházejí po pláži. Nemohou
se držet za ruce a tak se alespoň dotýkají zakrnělými křídly. Povídají si o
moři a o tom, jak by se chtěli vznést. Když je jim smutno, zpívají vlnám o dobách, kdy ještě mohli létat:
Dodododo nedávna
jsme ještě létali…
dododododo nebes…
dododododo by to byly
krásné!
Pak jsme ale moc
žrali a váleli se,
dododododo st lehcí
už na let nebyli…
dododododo bře nám…
dododododo bře je
však i na zemi,
jsme ptáci dodo,
dododododo cela
šťastní.
Kdybyste snad zatoužili ten ostrov vyhledat, museli byste jet nejdříve na Mauricius, rozběhnout se přímo před sebe, a skočit při jedenácté vlně co nejdál do moře. Všechny jedenácté vlny totiž omývají ostrov dodů. Dodododo ufám, že i vám se to podaří, chce to jen mít štěstí. Dodododo brou noc!