Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Tuvalu

Pravděpodobně každý z nás zažil akci typu školní výlet. Principem této akce je skrze poučné cestování zamaskovat fakt, že se studenti těší především na to, jak odpadne výuka. Akce se nicméně konají, aniž bych podezříval učitele, že se těší také. Není tomu ovšem tak dávno, kdy se mi stala následující příhoda.

„Věřil bys tomu, že ještě ani jeden z nich nebyl na Řípu?“ zeptala se mne kolegyně ve škole. Věřil. „S tím ale budeme muset něco dělat. Ve cvičení přece máme vyhrazeny tři dny na praktickou exkurzi!“ Jistě. „Vezmeme to přes Blaník a Kutnou Horu!“ Vezmeme. A tak jsme plánovali a plánovali, až vznikla na papíře další z řad exkurzí, které vedou rovnoměrně krajinami idealistické snahy nastartovat zájem o cokoli.

Právě tehdy jsem se zasekl. Říp neviděli, Blaník neviděli. Co ještě neviděli? Vlastně neviděli skoro nic. Já také ne. Točil jsem prstem po glóbu a zarazil se u Tuvalu, neboli u Lagunových ostrovů, to je tichooceánský stát  velikosti Třeboně, a za chvíli zmizí podle všech všeho pod mořem. Povídali jsme si o něm tuhle v aktualitách. Říp, Tuvalu…  A proč ne, řekl jsem si. Následující hodinu jsem spřádal plány, abych je přednesl před studenty.

 „Na Říp se nepojede,“ oznámil jsem jim suše, „letos pojedeme na Tuvalu, dokud se drží nad vodou.“  Skeptické obličeje mi nezvratně oznamovaly, jak moc již studenti chápou nemožné. „Budeme se ovšem muset snažit více než u Řípu,“ odtušil jsem skeptikům v ústrety. Zbývající čas jsem s kamennou tváří odpovídal na mnohé dotazy, až jsem přesvědčil dokonce sebe sama, že nepochybně pojedeme. „Máme šest měsíců, do té doby zařídím organizaci, vy zajistíte kontakty na tuvalské studenty, u kterých budete bydlet…“

Reklama

 Studenty můj sen chytl. Postupně oslovili studenty ze všech osmi obydlených ostrovů, začali se učit tuvalštinu a místní tance, fatele a fakaseasea, sehnali pulaku, obrovský tichomořský brambor, který nasytil téměř celou školu, a začali hrát kilikiti, tuvalskou hru, která je obdobou kriketu.

Já jsem mezitím napsal prvním dvaceti miliardářům z českého seznamu se žádostí o příspěvek na školní výlet, panu Dobešovi o ministerskou záštitu a Iakobo Italelimu, to je generální guvernér Tuvalu, aby věděl, že přiletíme.

Když si mne zavolala paní ředitelka, chvíli mi trvalo, než jsem se ze svého tuvalského převtělení navrátil na zem. „Martine, prosím vás, co má to vše znamenat?“ zeptala se mne zpříma. „E ‚lei mea katoa!“ odpověděl jsem popravdě, „myslel jsem, že pojedete také!“ Ředitelka se zarazila. Následující hodinu a půl jsem vynaložil na upřesňování informací, které se týkaly naší cesty; ve stručnosti zhruba o tom, že Italeli se zatím neozval, miliardáři a Dobeš také ne, a ostatní že je nachystáno. „Zkusil jste napsat také Gatesovi?“ zeptala se mne na konci slyšení paní ředitelka, a já věděl, že mám vyhráno…

Na Řípu bylo hezky. Na cestě zpět jsme se stavili v Praze a v lékárně v Podolí, aby studenti věděli, jaké by to bylo, kdyby nakonec na Tuvalu nejeli…

Manuia te malaga!

PS: tuto středu pořádám na téma Tuvalu přednášku na Gymnáziu Třeboň. Začátek v 15:00 v učebně kvarty. Zájemci jste srdečně zváni.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama