V tom tichu jsme se na sebe dívali unavenýma očima. Oba jsme věděli, že rty mají být němé, alespoň jednou v roce, tak, jak jim káže jejich pravá podstata. Pak jsem tě objal a zabořen do Tvých vlasů pozoroval skrze větve neúnavné vlaštovky na obloze. Byla jsi rozechvělá a já zasněný. Vzpomínal jsem na první chvíle a cítil, že vzpomínáš také. Naše objetí zesílilo minulostí. Tiskli jsme se k sobě tolik, kolik jsme v sobě nenašli polibků. V ten okamžik jsem si nalhával, že přesně tak má vypadat láska, a našel v sobě poslední odvahu vrátit zapomenuté. Když jsem začal recitovat, Tvé ruce ochably. Uvědomuji si to plně až po roce, tehdy jsem sobecky slyšel jenom hru se slovy a neviděl naši vyprahlost. Ty verše jsem nakonec stejně nedokončil. „Je mi zima,“ řekla jsi po prvním z nich. V jarní dny zima bývá. Já Tě však nezahřál.
Při prvním líbání,
pod nebem plným hvězd,
dva samotní jsme stáli
a srdce nechala se svést;
city své bych neunes,
natož spaní.
Tak ve stínu noci,
snad jako zloději,
už dávno bez pomoci,
však v plné naději,
my ukradli jsme jednu z chvil
a v tom nekonečném objetí
čas se vytratil.
(Věnováno J.)