Popravdě, ta koruna se vždycky najde. U každého. Stačí chvíli popřemýšlet. Tuhle mi přišla upomínka za jakýsi nedoplatek odpadů. Upomínka přišla, předchozí složenka nikoli. Poplatek jsem uhradil okamžitě. Jenže mezi okamžitě a upomínkou je jistá doba, o níž nevím, zda mne nepasovala na dlužníka. A tak čekám pana exekutora, smířen, že přijdu o všechno. Konec dalšího snu.
Zapínám rádio a slyším hlas paní prezidentky České exekutorské komory, JUDr. Jany Tvrdkové. Exekutoři jsou slušní lidé. Z devadesáti procent. Se zbývajícími ona nemůže nic dělat. Paní prezidentka má podmanivý hlas. Málem bych jí uvěřil, že musím zcela jistě narazit na slušného exekutora. Nesmím ovšem zapomenout, že je to jenom sen.
Když mi ve snu zabavují majetek kvůli dlužné koruně, snažím se tomu porozumět. Zpocený hledám ve snáři vysvětlení, exekuci tam ale nenalézám. Pan exekutor se mi mezitím směje, dávaje mi radu k nezaplacení: „Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy. Našlapuj lehce, protože šlapeš po těch mých!“
V roce 2012 se kdesi uprostřed mých snů nalézala nemocná republika. Lidé přišli o svůj majetek, protože každý dlužil v průměru okolo jedné koruny. Exekutoři, kteří již neměli co exekuovat mezi lidem, pustili se zuřivě do exekucí mezi sebou. Exekutor, který nakonec trhl bank, si postěžoval, že se nemá čím živit. Řekl to tak podmanivým hlasem, až jsem si na chvíli pomyslel, zda to není paní prezidentka. Ve snech je totiž možné všechno.
Občas se probouzím a slyším klepání na dveře. Exekutoři mi přicházejí zabavit sny, protože již nic jiného nemám. Podmanivě, leč marně se jim snažím vysvětlit, že sny se nedají vyčíslit, a proto můj dluh nemůže zaniknout. Neoblomně trvají na svém. Po zabavení snu si připadám jako Martin Luther King. Také on věřil na spravedlnost…
Pan Hansen kdysi pravil, že sen, který nemáme, se nám nikdy nemůže splnit. Jsem tím značně zneklidněn, a po probuzení napínám uši, zda nezaslechnu zaklepání, o kterém vím, že přijde…