Jako malý jsem sníval o kávovém pudingu. My měli doma puding poměrně často, vždy však o klasicky střídajících se příchutích, vanilkové a čokoládové. Když jsme zlobili, uvařil se puding malinový,- pokud už si naň nevzpomínáte, tak to bylo něco mezi prostým škrobem a rozvařeným plastem. Rozpouštěl jsem si v ještě nevychladlém pudingu jesenku a tajně do něj přisypával vanilkový cukr. Bylo mi potom přesladce špatně. Největší delikatesou ovšem byla ingredience v podobě tátovy speciality, na pánvi osmahlého banánu, posypaného pro změnu vanilkovým cukrem. Ve chvílích, kdy se tato rozměklá a nevábně vypadající kolečka přidala do, na centrální trh nově proniknuvší příchutě, banánového pudingu, bylo dobře na pět minut i za oponou. Když se opona zvedla, a my se prvně podívali k imperialistům, nemohli jsme si nepřivézt všechny příchutě, které stačili zlí kapitalisté namíchat. Přejedl jsem se tehdá náramně-, mandlově a smetanově, jahodově, ananasově a kokosově, s karamelem k tomu všemu navrch. Když jsme se vraceli, užaslí a zasmušilí, přes Vysočinu zpět, díval jsem se na zašlou výrobnu Amylonu u Špinavého Brodu, a staré příchutě už pro samou kvalitu nejlepšího receptu dávno zapomněl. Dneska se snažím vybavit si ona pudingová procitnutí a s úsměvem si připomínám, jak jsme s chutí opomíjeli také tátova kolečka. Rovněž však vzpomínám na návrat k vanilce, tomu nejlepšímu, co se dá u pudingu vymyslet. Až snad na kávovou příchuť…
Nu ano, přiznám se, že kávovou příchuť u pudingu hledám již přes dvacet let marně. Když jsem psal na Kladno slovutnému Dr., kdyže vyplní tuto pudingově neomluvitelnou mezeru, nikdo se zpět neozval. Přírodní Amylon, uzavřený za zpuchřelostí o dalších dvacet let starší omítky, také kávu na trh nevrhl… Zbyla tedy pouze jediná možnost, jak dětský sen zrealizovat…, kávový puding si urobiť sám. Nu a jak na to? Předně je třeba mít volný víkend, nebýt nikým rušen, případný úspěch si vypít sám, neúspěch potom nemuset před nikým omlouvat. To těžší je vybrat správnou kávovou příchuť…
Prvně vás asi napadne použít zrna arabicy. Jsou lahodnější a případně by neprznila puding kyselostí robusty. Jenže znalci nesmí vynechat excelsu, případně libericu, stenophyllu, racemosu, a hlavně mauritianu, něžnou a opomíjenou. My zeměpisci ovšem nesmíme obejít zemi původu… A tak jsem se rozhodl, pokud už tedy kávový puding, tak se vším kávovým všady. Základ jsem umlel ze základu, z etiopské kávy Harar, kávy všech káv. Zbytek jsem doplnil rozemletými zrny z jihozápadního Súdánu a údajně nejlepší arabicou, pocházející z plantáže São João do Manhuaçu v Brazílii. Robustu jsem přidal pro vyšší obsah koefinu a sáhl po ní v oblasti Kalimatanu a zapadlé části Bengálska, poblíž Chandannagaru. Špetku libericy z těžce zkoušené Libérie jsem doplnil o krapet excelsy od Čadského jezera, ždibec stenophyllu potom dovezl z horských oblastí Sierra Leone, drobet racemosy uzmul z přelidněné Jávy, a poslední, nezbytné zrnko mauritiany přivezl z pískem zaváteho Nouakchottu….
Laskavý čtenář jistě tuší, jak vše dopadlo…, že mele-li se páté přes deváté, semele se většinou leda tak houbelec a střevní mela k tomu. Na druhou stranu, příchutí není nikdy dost, obzvláště těch šílených, které bývají nejkrásnější…