Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Proč jsem zatím neutekl ze školství

Čím dál míň učitelů bere svou práci jako poslání, nikoli pouhé zaměstnání.  Kolik učitelů si dělá denně písemnou přípravu a kolik z nich  při tom myslí na konkrétní žáky? Učení se pro známky, ne pro vědomosti.  Učitelství může být příjemná ulejvárna s výbornou pracovní dobou a dvěma měsíci placené dovolené. Nadále přetrvává učení bez pochopení, biflování se bez uvědomování si spojitostí… vypadá to dost smutně, že? >>> komentáře >>>



Je sedm hodin a já se vracím z rodičovských schůzek a dne
otevřených dveří. Schůzky mi slovně připadají dost romantické, představuji si,
že se tak alespoň někde třeba rodiče sejdou. Nu a otevřené dveře, bádám, zda
jsou ostatní dny automaticky dny za zavřenými dveřmi. Pozítří mám na programu
další ze seznamu svých „zeměpisných aktualit“, tentokrát o nejbohatších státech
světa. Nejvyšší čas doladit grafy, strukturu a připravit pozvánky. Brouzdám
ještě chvíli po respektu, když objevím povzdech paní Sidonové. Po pravdě, je mi z něj
smutno a mám touhu nějak odpovědět, v diskuzi mi ale dochází dech i
prostor. Vyspělé státy tedy počkají, alespoň prozatím…

Učím již (nebo teprve?) šestým rokem. S přestávkami. Zakusil
jsem práci na ministerstvu, pracoval jako prodavač, okusil učitelství na vysoké
škole, byl nezaměstnaný, pracoval v zahraničí… Do školství se ovšem
vracím. Nyní na střední, konkrétně na gymnázium. Odpověď na otázku "proč?"
by snad mohlo být i částečnou odpovědí na otázky paní Sidonové….

Hlavním tématem schůzek dnes byla sexta. Třída bystrá,
nicméně těžce zvladatelná. To je názor napříč sborem, od začínajících po
matadory, od inovativních po konzervativní, od mužů i žen. Nástin je takovýto.
Ve třídě převládla špatná pracovní morálka, třída sešla z cesty. Krédem je
prolézt, na dostatečnou postačuje minimální snaha. Aktivita je ignorována,
látka, výuka, vyučující přehlíženi. Spoleh na svou přirozenou inteligenci je
natolik velký, že přesahuje rámec popisu. Nicméně vede k přesvědčení, že
nejmenší cestou odporu ke škole je odpor k jakékoli činnosti. Zde by měla
nastoupit pedagogická a didaktická zdatnost, nabízí se, leč ta selhává na všech
frontách. Opakuji, že coby kantoři nejsme úspěšní školou napříč. Mně osobně se
situace, že odcházím z hodin znechucen, děje poprvé. Doposud jsem
měl za to, že pružný přístup ke třídě vede k vyřešení problémů. Že férový
přístup bude kvitován a že alternativní metody slaví úspěch tam, kde ostatní
nefungují.

Reklama

Příklad z mých pokusů. Hodiny začínám debatami nad aktualitami.
To není pro kantora vůbec jednoduché. Výběr je na studentech = aby byla debata
k světu, musíte se v „aktualitě“ orientovat. Bulharské volby, únik ropy u
Timoru, zemětřesení v Japonsku, tajfun na Filipínách, ETA, situace v Barmě…
těch možností je spousta a příprava na ně jsou stovky hodin strávených mimo
pracovní dobu na serverech, v knihovnách, četbou. Aktuality se mi mimo sextu
daří ve všech třídách, ba co víc, doufám si tvrdit, že se stávají přesně tou
částí hodiny, z které si studenti odnášejí do života nejvíce. Můžu
ovšem zabrousit na Dalajlámu, návštěvu Obamy v USA, drogové kartely v Kolumbii,
pád Berlínské zdi, vodu na Měsíci, zkrátka na cokoli… v sextě mne doprovází
vždy jen znuděné pohledy a naprostá neúčast. Zrušme aktuality, třeba je na nich
něco shnilého… Beznaděj u Severní Korey. Snažíte se nastínit utrpení tohoto
státu v porovnání se štěstím, kterého jsme dosáhli my. Vše, jen ne zájem.
Rezignovat je přiznání porážky hloupostí. Přichází alternativa, pouštím (u mne
naprosto výjimečná, protože snadná možnost) dokument BBC o situaci v Koreji.
Vnitřně vítězem se chystám na reakce těch, kteří žijí v blahobytu a beze
strachu. Záběry, krutější střídá beznadějnější, se linou po tabuli. Dokument
končí. Výsledek? Ano, je tam komunismus, leč nějaká hlubší katarze se minula
účinkem. Za pět minut se přivítáme zpět u nás, ve spokojenosti.

Předpokládám, že
laskavý čtenář by mohl zapochybovat, zda je sextán schopen reagovat v dostatečné
hloubce na tak závažnou problematiku. Pak odpovídám, kdo jiný už, po desítkách
hodin, které jsou vedeny snahou poukázat na rozpory světa, kdo jiný už, když ne
sedmnáctiletá mládež, které jedinou starostí je udržet v paměti minulost
jako memento? Zpět k pedagogickému selhání. Možná by se nabízela možnost
vyhledat jedince, kteří táhnou třídu ke dnu. Ti se ovšem snadno vyhledají, už
daleko hůře lze s nimi ale naložit. Bez výjimky jsou to lidé, kteří jsou
na tom s inteligencí natolik dobře, že jsou schopni vždy prokázat nezbytně
dostatečné minimum, a následně s výsměchem usínat spokojeně a vyzývavě na lavicích. Postihnout
kázeňsky? Za nedostatek zájmu, na neochotu podílet se na čemkoli? Zkouším to ve
škole s kolegy rozhýbat jinak. Kroužek stolních her, šachy, florbal,
volejbal. Jednou za čtrnáct dní pořádám již zmiňované geopolitické přednášky. Témata?
 Zimbabwe, nejchudší stát světa, Patří
Turecko do EU?, Co nám po do Afghánistánu, Dárfúr, Palestina, převrat v Hondurasu,
Timor, nový stát na mapě světa, kudy teče ropa, Demokratická republika Kongo…
opět desítky hodin, pro hnidopichy připomínám, že neplacených, konaných pro ono
zesměšňované poslání, které si nekoupím. A sexta? Nezájem (s čestnou výjimkou).
Se zazvoněním prchají neznámo kam, pravděpodobně to však nevědí ani oni sami.

Když přichází zúčtování, nabízela by se možnost potopení. Má být ovšem kantor
natolik přízemní, aby byl zákeřný? A poté, jednoho krásného dne, přichází test.
Jaké jsou současné problémy Japonska? Proč jsou státy Oceánie povětšinou chudé?
Co by měl současný sextán vědět o státech střední Asie? Že jsou to povšechné
otázky?  Nenabízí ale především takto
formulované otázky uvědomění si souvislostí a nejsou to především ony, které
svým způsobem redukují biflování? Výsledek testu? Naprostá katastrofa, napadne
vás. Ano, katastrofa, zázraky se nedějí. Ovšem nedostatečná žádná. Minimální
záblesk zamyšlení se našel u každého. A pak přicházejí rodičovské schůzky. Všichni
lamentují. Kdekdo navrhuje. Nikdo nenabízí funkční řešení. Myslím na konkrétní studenty
a utěšuji se tím, že v životě nebudou neúspěšní. Pouze nebudou vědět. Nová
generace. To je, myslím, docela zevšeobecňující myšlenka, zmítají se mnou
pochybnosti. Co když jsem se stal nevědomým svědkem nástupu nevědomosti? Co
kdybych rezignoval a stal se ulejvajícím tělocvikářem?

Šourám se domů a přemýšlím, jak splatím
hypotéku. V tom mne na prahu školy zastaví rodiče anonymního primána a
děkují mi za svého syna: "Chtěli jsme Vám poděkovat, náš syn je Vašimi hodinami nadšen, zeměpis ho hrozně baví, na vánoce mu koupíme nový atlas!" Červenám se, neboť
myšlenkami stále ještě u sexty. Ptáte se, proč jsem ještě neutekl ze školství?
Zatím se šourám…

PS: A teď je čas na ony nejbohatší státy světa. Do prázdnin
ještě daleko…

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama