Není snad od věci tuto větu poněkud poupravit do českého kontextu: „Reálné možnosti jsou sice v této době rovny téměř nekonečnu, ambice ovšem pro jistotu nemáme, krom přežívání, téměř žádné, neboť kdo nemá ambice, nemůže být pitomec.“
My jsme však v konceptu pitomce došli dále, snad až na samotnou mez; bez ambicí si na něj totiž hrajeme i tak.
Tento švejkovský návyk, dělat ze sebe pitomce záměrně, je snad tím nejhorším, co provází tento národ jako mor; je totiž tou nejjednodušší cestou, jak se zbavit zodpovědnosti za své chování. Dostane-li se Švejk do problémů, svede svou odpovědnost výmluvou na hlupáctví; v ostatních chvílích se dme a baví svými poznámkami, které nemohou být zajisté pro svou „kongenialitu“ skutečnými hlupáky pochopeny, přičemž ti ostatní zajisté velmi pravděpodobně pouze mávnou rukou, protože sprostoty si nic jiného nezaslouží.
Miloš Zeman tento systém využívá náramně; stylizace tohoto bodrého pána, nabobtnalého k prasknutí moudrými bonmoty, je nepřekonatelná. Zeman totiž velmi dobře pochopil, jak moc je v něm a jeho chování ztělesněn sen mnoha občanů této kotliny; všemu rozumět, umět se vyjádřit k čemukoli, vyhrávat bez ohledu a za každou cenu, primárně a bez důsledků ponižovat, a především nemít žádnou zodpovědnost.
Své vlastní nezodpovědnosti ostatně obětoval Zeman to nejcennější, co v sobě nosil; své reálné možnosti, které by byly jistě přínosem pro nás všechny, kdyby nebyly zašlapány nekonečnými ambicemi.
Vyhnout se tomuto selhání by vyžadovalo, jak praví poručík Dub, sebepřekonání, i když právě zde Zeman naráží na definici pitomce, kterou sám vyslovil, a proto sebe sama překonat z principu ani nemůže…