Když se obyvatelé „***“ (klikni pro odkaz) dozvěděli, jak se jméno jejich města proslavilo v České republice, nelenili a vypravili se na Pražský hrad, aby poděkovali prezidentovi za reklamu, kterou jim svými slovy učinil. Na Pražském hradě byli přijati kancléřem, který ovšem po spatření slova *** upadl do rozpaků. Jak jen vysvětlit prezidentovi, že přijela delegace z ***? A tak, zatímco kancléř dumal, jak by celou situaci důstojně vyřešil, delegace z *** trpělivě čekala na nádvoří s transparentem „Pane prezidente, zdravíme vás z ***“.
Jak už to ovšem bývá, má-li se něco zkomplikovat, zkomplikuje se to vždy co možná nejvíce. Tak se stalo, že ve chvíli, kdy delegace z *** trpělivě očekávala návrat kancléře, objevila se na nádvoří ještě jedna delegace. Tentokrát se jednalo o delegaci z největšího gambijského města, jehož název by se dal přeložit asi takto: „******“ (klikni pro odkaz). Rovněž zástupci ****** se rozhodli navštívit prezidenta České republiky, aby mu vzdali hold za vítanou propagaci. Ovšem u kancléře, který spatřil jejich transparent „Panu prezidentu s úctou, ******ští“, přešly rozpaky velmi rychle v mrákoty. Ke všemu se obě delegace začaly přít, která z nich si zaslouží být přijata jako první, a střet *** se ****** tak nabýval rozměry mezinárodního rozsahu.
Kancléř měl nakonec štěstí. Prezident, který tou dobou náhodou vyhlédl z okna, totiž vyřešil situaci elegantně a za něj.
„*** sem, ****** tam,“ pravil striktně poté, co sestoupil na nádvoří. „A děkuji vám za návštěvu, mí milí, cituji, ***ští a ******ští!“
A protože delegace byly z proslovu nadšené, pominul tak případný mezinárodní střet…
Později, již v útrobách Pražského hradu, by bylo možno slyšet následující slova: „Můj milý kancléři, kéž bys měl příště při řešení podobných situací více nadhledu, uvolnil se a bral věci s větším klidem…“
„Ale jak, jak se dá, pane prezidente, takového stavu dosáhnout?“ odpovídal zoufale kancléř.
„Můj milý kancléři, tomuto stavu se říká, a tento fakt bych rozhodně neměl znát pouze já, tomuto stavu se říká, cituji, kundaliní (klikni pro odkaz)…“
„Kundaliní?“ ozvalo se nechápavé.
„Kundaliní, ovšem je třeba citovat, je třeba citovat,“ odpověděl prezident.
Načež se, po chvíli zvláštního ticha, ozval v prostorách Pražského hradu bouřlivý smích.
(s odkazem multinickovi)