Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Mléko a strdí hlouposti

Ten čtvrtek se děly podivné věci. Jakoby blbost vystoupila z anonymity a hodlala nám dokázat, že může být ještě daleko absurdněji...



Vše začalo neobvyklým počinem mého kolegy dějepisáře, který
před školou vyhazoval do vzduchu obsah své peněženky, volaje, jakže je platově
podhodnocen. „K čemu nízký plat, raději žádný!“ smál se srdcervoucně. Teprve
potom jsem spatřil, že dějepisář se svým šílenstvím není sám. Předně jsem si
povšiml letitého páru důchodců, kteří byli vždy považováni za ztělesnění lásky.
Pojednou však stáli zády k sobě a já slyšel jekot, který bych od vetché
stařenky a ctihodného starce nečekal: „Nežli laciná láska, šupáku, pak raději žádná,
zítra podávám návrh na rozvod!“ To už se přidávaly i další páry a vše
přerůstalo rozumnou mez. Obvykle přítomný městský policista se místo sjednání
pořádku přidal k vyučujícímu dějepisu. „To není mzda, to je almužna,“
křičel a odhazoval služební znak, pistoli a pouta. Na křižovatce jsem zahlédl tatrovku,
kterak vyklápí korbu plnou zelí, hned vedle již vysypaných brokolic a brambor.
Do centra města se nedalo přes hromady pohozencýh okurek, pšenice a chřestu
dostat. Prodíral jsem se horami čerstvě nakupeného ovoce a zmateně přihlížel
nově a nově přijíždějícím nákladním autům, jak se nemilosrdně zbavují nákladu –
bezradně pobíhající telata, vepři hodující na vyhozeném víně, drůbež v tisících
propuštěných kusů, to vše vytvářelo před očima fantaskní scenérii, podobnou
Zahradě pozemských rozkoší. Prodávající se hromadně zbavovali údajně
podhodnoceného zboží, úředníci se vzdávali laciných odpovědností, důchodci
veřejně odmítali důchody. Vrcholem a jistým zaštítěním všeho šílenstva byl
místní kominík, který odhodil svou štětku v dál se slovy „štěstí si
nezaplatíš“, a jal se rozdávat knoflíky svého umouněného oděvu, až stál ku
konci sám a docela nahý. Cestovní kancelář na náměstí přišla s revoluční myšlenkou
zájezdů zdarma, pod sloganem „last minute překonán, zájezdy za hubičku“. Nutno
podotknout, že se neprodal jediný zájezd, neboť ona hubička měla také
měřitelnou hodnotu, a totiž dodatek, který majitel vykřikoval na hromadě
vyhozených dýní. „Polibte mi pr…“ křičel a lidé se smáli. Pak došel benzín.
Místní benzínové stanice totiž na protest proti malým maržím vylily benzín do
polí, kde se smísil s mlékem. Po polích již ostatně tekly potoky rumu, zelené a laciného vína a přibývaly hory
opitých. „Je už morálka zdarma? Pryč s morálkou,“ blábolili. Studenti prchli
ze škol, neboť ve školách nezbylo jediného vyučujícího. „Zbavujeme se hodnot,“
shrnul jejich pocity syn místního pekaře a jal se pomáhat otci v pečení a
následném vyhazování preclíků a chleba na dvůr. Starosta, který všemu přihlížel s radnice
a s úsměvem, nakázal pokladníkovi otevřít účty a trezor, načež všechen peněžní
i jinak hmotný obsah nadšeně vyhodil z okna. „Co naplat, jedině takto můžeme
poukázat na nedostatek peněz v samosprávě,“ řičel na celé kolo. Lidé
povykovali a hromadně pálili úspory. „Nechci se podhodnocovat, a proto se
nechám vylít,“ pravil sebekriticky poslední student místního učiliště, kterého
jsem potkal na cestě zpět domů.

Přemýšlel jsem, nakolik je třeba zabřednout do
absurdity, aby vyšla blbost najevo. Mléko a strdí této země se smíchaly s hlínou
a na jejich místě vyrostla chryzantéma barvy smutku. Utrhl jsem ji a zahodil.

Reklama