Jel jsem opravdu rychle. Přes pět set kilometrů.
Stejně jsem měl pocit, že přijedu strašně pozdě.
Na Štědrý den jsme u lůžka se spoustou hadiček poslouchali koledy a brečeli.
Na druhý den máma pohnula nohou a snažila se nám něco říct.
Nerozuměli jsme, a přece jsme měli takovou radost.
Jak ubíhaly dny, navracela se hybnost. Řeč a psaní však téměř vůbec.
Pak ubíhaly měsíce. Vzpomínám si, jak jsme vyjeli poprvé mimo nemocnici.
Byl už večer, jezdili jsme pod oranžovými lampami městem jen tak, nazdařbůh. A měli radost..
Pak jsme se museli vrátit do nemocnice.
V průběhu dalších měsíců jsme se učili slova z kartiček.
Zpočátku to skoro vůbec nešlo. Nakonec jsme kartičky mohli odložit.
A měli radost, že umíme tolik nových slov. Dům. Strom. Pes…
V úterý mi volala znovu ségra. „Brácho, představ si, máma nám napsala dopis…“
Když mi jej ukázala, stálo na něm:
Jessinka
Eichenweg 3
Deutschland
Jinak nic. Bez města, bez směrovacího čísla. Nejprve jsem pocítil obrovskou úctu ke schopnostem pošťáků.
Hned poté mi došlo to podstatné. Máma ten dopis poslala tajně a sama.
A já z toho měl obrovskou radost.