V přítmí brzkého odpoledne se na jižní straně od evropského prostoru, v oblasti obratníku Kozoroha, udála vytoužená změna. Sluneční kotouč se už bůhví pokolikáté nerozhodl přejít svůj stín a tiše se nasměroval opět k severu, k potěše všech, kteří se již za polárním kruhem ztráceli v nekončících nocích. To setrvačnost, s níž byla kdysi Země roztočena, nemínila ztratit dech a s železnou pravidelností tvarovala dny do tmavosvětlých důsledků. Když se vám tedy ze středoevropského bytí, naplněného bledým svitem, zasteskne po japonských dálavách, spatříte na webkamerách pouze čerň, rušenou červenými světly brzd, neony reklam, fosforeskujícími proužky nočních cyklistů, bílým světlem kandelábrů a docela na severu počínající polární září.
Jedna z kamer svírá denně ten správný úhel s časným úsvitem nad příkrým pohořím Tanzawa s horou Tonodake, dosahující bez metru pradědské výše. Rovina Kantō, z které se pohoří Tanzawa klene a kterou je možné spatřit v pravém koutu elektronického oka, dává ve své ranní temnotě vzpomenout na velké zemětřesení, které tuto oblast postihlo 1. září 1923. Těsně před dvanáctou hodinou tamějšího času se země otřásla silou 8,4 stupně na Richterově stupnici. O život tehdy v Tokiu, Jokohamě a v okolních prefekturách přišlo podle odhadů téměř 140 000 Japonců, mnoho z nich na následek požáru, který se šířil od ohňů na přípravu oběda. O střechu nad hlavou přišly téměř dva miliony z nich…
Okem jednookého šmíry již dnes z této katastrofy neuvidíte nic. Tanzawa mlčí, stejně jako se do mlčení pohroužila rovina Kantō. Jsou téměř tři hodiny ráno místního času, pravá doba pro návrat do zapomenutých časů v duchu přísloví: „Květina je krásná polorozkvetlá, opilost také.“ Marně hledám příznivce saké, mávající na druhý konec světa a sdělující mu, jak malý je…
A přece, matná šmouha vyskakuje na otáčející se kameru a němě křičí. „Za tři a půl hodiny tam v dálce začne svítat,“ mává směrem na neviditelnou Tanzawu. Kdo neuměl žít, nebude umět umírat, říkám si další z japonských moudrostí…