Poprvé jsem si toho všiml v Luzernu před několika lety. I přes veškerou důkladnou švýcarskou péči na tamějším dřevěném mostu uvadaly houfem petúnie. Most zdánlivě strádal s nimi, ztrácel lesk a přestával být terčem zvěčňujících, nenasytných hledáčků. Přešlapávaje na dokonalém asfaltu jsem si znenadání povšiml skupinky japonských turistů. Bylo jich asi dvacet a jejich zhruba dvacetiminutové pozorování pro mne znamenalo největší zážitek z toho starobylého města čtyř kantonů. Především se všichni culili, ať už byli foceni či sami fotili. Na druhou stranu je neprovázel smích, jaký je znám například u Italů či Francouzů. Zkrátka se usmívali, ale nesmáli. Taková decentní radost. Abych to popsal přesně, oni skutečně profotografovali veškeré skupinové varianty, pózovali z veškerých úhlů, uvadlé neuvadlé surfinie (mimochodem, to je japonská varianta petúnií). Na konci mne ještě návdavkem poprosili o společnou fotografii a pak dlouze hovořili. Nerozuměl jsem sice o čem, ale můj odhad o evropsky nepochopitelném nadšení pravděpodobně nebyl daleko od skutečnosti. Od té doby si všímám skupinek japonských cestovatelů a nevycházím z údivu, jak podobni si všichni jsou. Ověšeni poslední technikou projíždějí svou životní pouť Evropou a dívají se na nás ve své „maličkosti“ z kosého úhlu směrem vzhůru. Snad je provází splněný sen, který se dědí z upracované generace na generaci, snad je to poklona jiné kultuře, snad naturel, který ani nepřipouští jiné chování. Ať už je to však cokoli, nikdy to nepostrádá nezvyklý půvab, jehož jsou Evropané prosti.
V jiné zemi a v jiné době jsem se dal do řeči s jednou japonskou paní, neovládaje svou sběratelskou vášeň k mincím. Jmenovala se Midori a společně jsme našli řeč spíše pomocí posunků než cizích řečí. Ovšem ve chvíli, kdy paní Midori pochopila, odkud pocházím, přešla ze svého pochybovačného culení k neskonalé radosti. Pak už jsem slyšel jen její přerývaná slova nadšení: „Vera Caslvska, Vera Caslvska!“ Návdavkem vysypala ze své peněženky hrst mincí, mezi nimiž se hodnotil těžký pětisetjen. Jak hodnotná, nejenom sběratelsky, mince to v přepočtu je, jsem se dozvěděl až po návratu domů (500 jenů je v přepočtu cca 100 korun). Je z mědi, zinku, niklu a skví se na ní paulownie, připomínající maličkosti, které se stanou prazvláštně aktuální ve chvílích, kdy to čekáte nejméně. Pročež bych chtěl paní Věře Čáslavské poděkovat. Ostatně v albu je vedle oné mince poznamenané: „Jen paní Čáslavské, 1962“…