Ten den byly na obloze baculaté obláčky. Jen je poplácat, jak říkal pan Werich. Krajina, která se míhala kolem, byla lemována bílými květy třešní a doposud poprášena smutkem zimy.
Spatřil jsem kapky rosy, jak ještě spíce,
už zářily v rozbřesku,
ten zázrak kdybych nemohl již vidět více,
zemřel bych jistě ze stesku.
Cítil jsem pod sebou ubíhat chladnou žulu, nepoddajné ruly, pamatující ještě staré časy moldanubika, a konečně vrstvy písků a jílů, v jejichž mělkých slabinách našla voda svou domovinu v podobě rybníků. Zastavil jsem se a díval na věčný souboj větru a deště s kameny, obrostlými mechem.
Jak stál, já věděl najistě,
v nitru samém,
že zemřel bych na místě,
se srdcem puklým žalem,
kdy musel bych se vzdát,
a nesměl již dál milovat.
Hluboké hvozdy se skláněly k mému putování a pokoušely se mne zachytit staletými smrkovými pažemi. Viděl jsem pašeráky a nezdolnou sílu času, která se osvěžovala lidskými příběhy, vetkanými do pověstí. Neviděl jsem hranice, protože přestaly existovat – ptáci je přelétali s pokračující lehkostí a nevědomostí.
To uvnitř v nás se skrývá snění,
snad kdesi u srdce, ta touha po letu,
my však zůstáváme při zemi, poraženi,
s vůli zemřelou v rozkvětu.
Pak přišly roviny a tušení, že se po chvíli budou zvedat, nadmuty alpskou pýchou v honbě za dotekem nebe. Řeky vod počaly mít modrozelenou barvu ledovců a protékaly s hukotem, ukradeným ledovcům. Čas se zrychlil, aby mi pomohl odhalit svou krutou tvář, a nedal zapomenout.
Milovat navždy, se strašnou vůlí,
tak miliony jdou do přetěžké samoty,
dokud jim bolest srdce nerozpůlí,
ze škodolibé dobroty.
Bodamské jezero se přede mnou objevilo, laskáno velehorami, překrásné a rozložené jako věčná žena. Květinový ostrov Mainau byl pihou na jeho kráse, tečkou, z které mi mával sám hrabě Bernadotte. Zval mne do svého motýlího domu, k milionu tulipánů a orchidejí. “Tvé rety, místo, aby se věnovaly polibkům, mluvily o lásce…“ řekl a já poznal, jak mohou slova bolet…
Rozkvetlé akáty,
jarem voní,
a pod nimi já a Ty –
poslouchej Lásko u Ludmily zvoní,
to bije pro smutné preláty,
co nepoznali políbení…
Brouzdal jsem chladnými vodami a všiml si opadaných květů tulipánů, vznášejících se na hladině. Milovaly se s vlnami, mrtvé v celé kráse – a společně s nimi plula naděje na lepší jarní časy… Nade mnou přelétali motýli a jak jsem se tak na ně díval a díval se na své ruce, neměl jsem křídla…
Stéká mi slza do dlaní
já pláču s ní,
tak se to ctí,
když člověk ve štěstí.
(věnováno J.)