Držím se při zemi, silný coby Antaios. Cosi na mne dopadne.
Trefa. Být slepcem, uhnul bych, slepci totiž .ovno vidí. Blbý vtip. Alespoň
zanadávám: „Cretino cacata,“ ptakotrudku na
tebe! Pak mi na mysl dochází lepší pomsta – počkej, až se budeš vracet na jih,
rorýsi, strýc Pino z Agrigenta už čeká se sítěmi a receptem na rorýsí jazýčky…
Dělá je na olivovém oleji, s lístky rukoly, zákaz nezákaz, prohlašuje
přitom s vážnou tváří, kterakže jsou dobré proti promiskuitě.
Mhouřím oči, abych rozeznal další z letadel, pohybující
se mezi řasovitými kupami. Už odlétá poslední Concorde! Ošálen vílou Morganou
vidím sličné letušky, mávající mi ve vší svornosti nadzvukovou rychlostí. Je
to pouhý okamžik, pak si uvědomím své poblouznění: „.ovno Concorde, Z-37,
čmelák práškovací je to,“ mumlám hlasitě, rozfukuje přitom plevelní pampelice.
Za kokpitem sedí otylý chlap, Michelin, maně mne napadá, jak se tam může vejít
-, vidím jeho koženou kuklu, letecké brýle z první světové a doutníkově zažloutlý
vous. Svornost je tatam, rovněž mávání. Michelin bublavě mizí za horizontem, odhodlaně poprášit
řepku proti hordám bejlomorek,
aniž by si uvědomoval přítomnost dešťové kupy na šesté hodině.
Vlaštovkovití slétli níže, vzduch zvlhl, slunce pobledlo.
Ležím dál, neochvějně přesvědčen o pranostikách mé babičky, která tvrdívala:
„Od Svébohova nikdá nezaprší, jo a když už, tak je to šrumec!“ Nějak jsem už
ovšem pozapomněl, kde je Svébohov…
Šrumec. Když na mne začínají dopadat první velké kapky, prosycené
prachem a pylem, zůstávám v čím dál mokřejší naději ležet. Pampelice, zplihlé
a bez elegance, mi dělají společnost. „Skoro jasno až polojasno, odpoledne na
severovýchodě území ojedinělé přeháňky,“ tak zněla předpověď na dnešní den. Co
je to ojediněle? Pátrám v paměti. Ojediněle = výskyt 5 až 29% plochy území…
ne, ojediněle znamená "ó jedině tady". Naštěstí pláče bohyně Dióné jen chvíli, chvilce,
která postačuje k tomu, abych byl promoklý skrz na skrz, a zároveň aby pan
baron Michelin mohl začít znovu prášit.
Opět začíná svítit. Stoupá ze mne pára jako z lesů –
čekám, kdy na mně začnou růst houbovité útvary. Zároveň s potěšením
kvituji smytí oné ohavné skvrny, vypuštěné seshora zákeřnými útrobami.
Usínám parní únavou, abych se probudil pod soumrakem. Na obloze
začíná svítit Severka. Vzpomínám, jak jsem kdysi balamutil stmíváním omámené
děvy vymyšlenými znalostmi souhvězdí; Andromeda, Orion, Perseus… Máchal jsem
zrychleně před zasněnýma očima ležících stvoření, vyprávěje příběhy pana Zamarovského.
Jednou jsem to ovšem přehnal, když jsem sebevědomě ukazoval Jižní kříž. „Jižní
kříž?“ ozvala se tiše. „Jistě, Jižní kříž, dnes je jediný den, kdy je možné ho
spatřit i na severní polokouli, máme štěstí,“ dodal jsem zasněným hlasem…
Kdeže jsou ty časy… Když se dívám nahoru, vidím satelity,
o kterých psal pan Verne v Ocelovém městě. Letí bez mihotání, srážejíce se
naoko s hvězdami. Gaia chladne a mne už nebaví ležet. Zvedám se, abych šel
dál do minulosti, kde vládne velký a temný Chaos.