Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Jak nás again nenavštívil prezident

Je tomu již několik měsíců, kdy jsem v marném očekávání a s rozvinutou mapou geologie ČR ztratil iluze o důležitosti jednoho zapadlého koutu Prahy. Nepropadnuv však pesimismu docela, odhodlal jsem se v minulých dnech očekávat vyšší cíl v podobě prezidenta, vzešlého z pruhů a hvězd, ztělesňujícího zemi tam kdesi za modrou plochou oceánu na mapě, stejně tak jako naději, že nás přece jen nějaký mocný okrajově navštíví - to abychom se mohli dmout pýchou, vzešlou z troufalosti ve věci nesplnitelných fantasmagorií.

V úvahách nad zlákáním prezidenta k odklonu trasy a vecpáním se do jeho minutového rozpisu, neváhal jsem zajít za samotné hranice školské reality. Svinul jsem všechny mapy, na nichž se vyskytoval Írán a rozvěsil naopak ideologicky neškodné mapy Albánie, zoogeografického členění Jižní Ameriky a již zmíněné návnady v podobě geologické mapy ČR. Studenti obdrželi na klopy odznaky USA a návdavkem test z reálií země svobody. S heslem „přijdi bez texasek, zapomeň na prezidenta“ a s vyceněnými úsměvy made in Hollywood, byli studenti vycepováni do pozoru hradní stráže, svědomitě dodržujíce zákaz slovních spojení jako např. texaský masakr, motorová pila či Irák. V jejich řadách nebyl oproti tomu nikdo, kdo by neznal typy křovisek a jejich pojmenování; macchie, tomillares, frygana, šibljak frčely od jedněch úst k druhým – mezi těmi navíc koloval trumf v podobě infa, jakže si je pan prezident podoben jménem našemu prvnímu prezidentovi Masaryku, totiž křoviskem typu garrigue.

Z odborné učebny fyziky jsme potom do zeměpisu přesunuli nákres principu fungování raketového systému, ve výtvarné výchově zadali úkolem výrobu maket protiraketových deštníků a potom dlouze přemýšleli, čím by mohl napomoci biologický kabinet, načež nás spasila mandelinka z lihových sbírek, coby americký brouk, briskně zbavený ideologického nádechu imperialistického škůdce. Zbývalo nacvičit oslavnou ódu na uvítanou, v které nás ovšem předběhla ministryně Parkanová a hudebník Vyčítal, kterým to budeme vyčítat ještě dlouhou dobu.

George nakonec nepřijel. Jímáme pesimismus, že důvodem je scestný okraj, na kterém se nalézá náš ústav, a který shrnul do přesvědčivé formulace školník, když prohlásil: „Co by tady jako dělal? V takové periferní, zapadlostí čišící nevýznamnosti (zde došlo k malému opisu, ve skutečnosti použil jednoslovnou zkratku)“.

Reklama

A tak jsme tam stáli, vyrovnáni do pruhů, až do samotné noci, kdy začaly svítit hvězdy, kdy nad námi prolétal Air Force One a my mu mávali, aby se mohli poté rozejít a ponechat o samotě místo, které prezident pravděpodobně nikdy nenavštíví…