Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Jak jsem se stal ministrem…

Dobrý pocit. Ano, měl jsem z toho dobrý, setsakramentsky dobrý pocit. Mé odpovědi, těch několik slov, na kterých závisela má budoucnost, mé odpovědi totiž byly správné!

„Spravedlnost je slepá!“

„Jste si tím jist?“

Zavřel jsem oči. „Ano, je slepá, jsem si jist…“

Reklama

Pousmál se. „Potěšil jste mne, vidím, že se skutečně vyznáte…“

Pak se jeho výraz změnil: „A jak byste ji léčil?“

„Koupil bych si slepeckou hůl,“ odvětil jsem po chvíli přemýšlení.

Mlčel. Já se začal silně potit.

Pak mi to došlo. „A psa, koupil bych ještě slepeckého psa!“

Měřil si mne pohledem, který dával tušit, že jsem udeřil hřebík na hlavičku.

„Psa, říkáte… Takový pes je ale drahá věc, kde byste na něj vzal? Zadlužil byste se?“

Odpověděl jsem oklikou: „Stát a slepci musí být dobří hospodáři! A dluhy se musí umořit.“

Jeho výraz se změnil, nejdříve to vypadalo, že se bude zlobit, pak se ale rozesmál: „Tak umořit psy, tvrdíte…“

Bál jsem se mu oponovat.

„Snad by bylo lepší psa přivézt, třeba ze Sýrie, nemyslíte?“

Na tuto otázku jsem byl pečlivě připraven. „V Sýrii se válčí, tam nemají slepecké psy!“

„Bravo,“ zaburácel, „to je přesně ono!“

V euforii jsem se rozhodl pochlubit i další přípravou: „Ale hole bychom jim tam mohli jistě vyvézt, bílé hole…“

„Ticho!“ přerušil mne rázně, „na to jsem se neptal. Ptal jsem se na obranu!“

Chvíli jsem byl zmaten. Náhle mi došlo, že je to chyták: „Jistě, je třeba se bránit, a třebas holemi bít. Teroristi jsou všude!“

Začal bušit pěstmi do stolu: „Ano, ano, teroristi jsou všude! A vy, vy jste terorista?“

Zbledl jsem. Co chtěl vlastně slyšet, jaká byla správná odpověď? Nevěděl jsem. Netušil. A tak jsem zariskoval: „Všechny bych je zavřel. Amnestie nepřipadá v úvahu!“

Vydechl nezvykle velký oblak z cigarety a já věděl, že můj risk vyšel!

„Ještě moment,“ vytrhle mne z opojení jeho hlas, „ještě vám zbývají dvě otázky!“

Položil jsem na stůl uzeniny a čekal.

„Kolik máme děl?“

Byl jsem připraven, a proto jsem odpověděl okamžitě: „Smíme jezdit devadesátkou!“

„Přesně!“ vykřikl, „tohle je naprosto přesné! Devadesát děl.“

A tak jsem se stal ministrem.

Když jsem odcházel po mokrém nádvoří, ohlédl jsem se. Stál v okně a usmíval se. Poslední otázku, tu nepoloženou, jsem mu odečetl ze rtů. „Co jste tady vlastně dělal, pane ministře?“

Byl jsem rád, že jsem na tuhle otázku nemusel odpovídat, odpověď jsem si totiž nepřipravil…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama