Postávám vedle prodejce sněženek. Snažím se prodat svého politika, sněženky jdou ovšem na odbyt mnohem lépe.
„Já bych ho i koupil, jenže co s ním?“ dovídám se už bůhví po kolikáté od postaršího pána.
„Podívejte se, takový politik toho hodně dokáže,“ mumlám s vážnou tváří. Nakonec však vyprsknu smíchy. Smějeme se oba. Nemá to konce.
Děda totiž rozuměl místo „hodně“ „hovno“.
„Jo a víte co? Za takového politika nemusíte platit DPH. On totiž nemá žádnou přidanou hodnotu!“ dodávám, a začínám se třískat ještě víc.
Děda totiž rozuměl zase něco jiného. Místo „hodnotu“ „hovno tu“.
„Dobře, prodám vám ho za každou cenu!“ povídám rozesmátě dědovi.
Děda zvážní. „Co takhle padesátník, před chvílí jsem jej našel na ulici.“
„A není to moc?“ pokouším se smlouvat.
Děda přitaká: „Bať, dyť by nebylo na mariáš,“ řekne a propadne zase záchvatu nakažlivého smíchu, „vy se ho opravdu chcete zbavit, viďte?“
Přikyvuji. „A víte co, já vám ho věnuji!“ Otáčím se k vedlejšímu prodavači sněženek, kupuji svazek, a dávám ho politikovi do klopy, „plus sněženky!“
„Tak to je jiná,“ říká děda, „to beru. I když je to danajský dar, já už si poradím. Politika někde po cestě vyhodím a bábě přinesu sněženky!“
Plácneme si. Radím ještě dědovi, kde by bylo nejlépe politika odhodit, děda ovšem mává rukou: „Nedělejte si starosti, vyhodím ho do Poslanecké sněmovny, bude to už můj dvě stě první…“