Někde v pozadí nacházím kvetoucí hrušeň. Jinou a jinde. Uprostřed kvetoucí hrušně si trůní malvice, zralejší jara s létem dohromady. Pan Vohryzka, prezident a bělovlasý pán z konce a začátků, postává před hrušní, a s tichými slovy na ten div ukazuje. „Představte si, pane učiteli, když jsem byl ve vašem věku, stalo se přesně totéž, nikdo to tehdy nechápal. A tehdy také přiletěli poprvé špačci, já se pokoušel ohlédnout zpět, ale ničemu jsem nerozuměl. Dnes již chápu. Nebo si to alespoň bláhově myslím.“ Mlčel jsem, jak jsem nejlépe dovedl. Ticho to bylo více než podivné, obzvláště u kvetoucího stromu.
Druhý den kvečeru jsem se k hrušni vydal znova. „Pořád se musím v duchu ujišťovat,“ pravil pan prezident, „raději ale budu povídat, protože ani ujištění není nikdy definitivní,“ dodal. A tak jsem se posadil, i když věděl, že bude pan prezident mlčet.
Mlčeli jsme pod hrušní ještě dva týdny, večer co večer. Když dal pan prezident jaru sbohem, vzpomněl jsem si na verše, které bude laskavý čtenář dozajista znát také. Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý; podat ti hrušku plnou sladké šťávy; abys ji vzala, vtiskla roztomile; do křehké slupky svoje zoubky bílé. Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky; polibky hořké dává kuřák dýmky.
Uběhly čtyři roky. Sedím na lavičce, nade mnou se těsní okolo osmi tisíc hrušek. Ledacos již chápu. Nebo se o tom alespoň bláhově ujišťuji. Kdybych chtěl hledat, nalezl bych na stromě nad sebou také jeden malý bílý květ. Laskavý čtenář zajisté tuší, že jej hledat nemusím.
Na dlaních květy dávno zvadlé,
marně jsem hledal na zrcadle,
otisky retů ze vzpomínek,
vyhasly tak jako plamen dýmek.
Do větru květy provází,
polibky černé od sazí.