Pokud se do Barbárie kdy chystáte
vydat, počítejte prvně se závistivým houfem válcovitých, kuželovitých a
azimutálních kartografů, bažících zanést případně neprobádaná místa do svých
map. V těchto okamžicích je nejlepším receptem na jejich setřesení
elipsoidní pohyb, spojený s kartografickou anamorfózou, provedenou inverzně – tedy tak, aby
byla vaše putující rozlišitelná maličkost záměrně zkreslena. Je možné, že vám
i přes použití této rafinované metody úniku zůstanou v patách
polykoničtí, a především vytrvalí polyedričtí zanašeči –, potom je nutné užít
plán úniku, založený na naoko (japonský typ zmizení) záměrném zachování
souřadnic, zkreslených ovšem do nepravého zobrazení.
Poslední překážkou k dosažení
nepopsaných míst je vytvoření bláhové představy, že ještě nějaká existují. Na
vytvoření této iluze povětšinou stačí dvě lahve klaretu, půl kila čedaru a teplá
noc. Smícháním těchto ingrediencí dosáhnete stavu, kdy se vám začne nejdříve komíhat
azimut,
vzápětí vlnit doposud rovný reliéf, a konečně že se na vás bude znenadání řítit
nebeská sféra. Přesně v tuto chvíli nesmíte
propadnout panice, zapomeňte na Google Earth, vypněte GPS… a vykročte do
Barbárie…
PS: věnováno lvům tohoto blogoprostoru 🙂