Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Dvacet barev černobílé

Několik vzpomínek na uplynulá léta a jedno výročí...



Prvního dne mne
přivítalo černé ráno, namlouvalo mi, že je nejtmavějším odstínem bílé, pravdu
jsem však nespatřil. 

Někdy si říkám,
zda je v tyrkysu více zelené či modré, hlavně však nerozumím, proč potom není
azurový vzduch. 

Druhého dne jsem
zaslechl, jak hnědá tvrdí, že je ve skutečnosti tmavě oranžová. Musím to
povědět starým pomerančům, doposud mi smutně šeptali, že to jenom bronzoví
věkem. 

Reklama

Když se podívám do
slunce, schová se žlutá za spálenou čerň. Jen slepci nevidí, že je symbolem
věčnosti. 

Třetího dne na mne
přišly fialové sny. Se svítáním přešly do ultrafialových a já si po probuzení
marně třel nachové oči. 

Věřím, že když
vykročím ke slunci, změním se v purpur. 

Čtvrté dny bývají
vždy růžové. Do konce daleko a známe toho ještě příliš málo na to, abychom
zapomněli na něhu. 

Nevím, proč nemám
rád červenou. Snad proto, že symbolizuje lásku, a zároveň zastavení. Kdybych
viděl rudě, možná bych její tajemství postřehl. 

Pátý den za mnou
přišla stříbrná a ptala se mne, proč je na světě tolik romantiky a smutku.
Odpověď jsem neznal, a tak raději mlčel. 

Chvíli jsem
chápal, proč se na světě zelená závistí. Odpověď se však šestého dne rozpustila
v peprmintu a nabyla barvy lnu. 

Sedmého dne jsem
poprvé spatřil zlatou. Vznešeně mi připomenula, že bych měl přimhouřit oči,
neboť je nesmrtelná. 

Kdykoli vidím
chrpu, vzpomenu si na osmý den. Ten den se má ležet v lukách, pozorovat nebe a
zapomínat, stejně, jako zapomněl na osmý den Bůh. 

Matně si vybavuji
devátý den. Měl barvu pálených cihel a sálal z něj žár. 

Desátý den byl
bezbarvý. Pokoušel jsem se povědět mu o duze, rezolutně mne ale odbyl. 

Jedenáctého dne
jsem přemýšlel, kam se vlastně ta duha poděla. Blankytně modré nebe se smálo mé
rozmařilosti a naivitě. Prý jsem viděl vše příliš bledě. 

Švestková barva mi
ten večer barvitě vyprávěla o svém vzniku, aniž by se červenala. 

Dvanáctého dne
jsem se setkal s modrou a pověděl ji o nebi. Kývla a doplnila mé vyprávění o
žlutou. 

Třináctý den se mi
ve vlasech objevily šediny. Rozčíleně mne kudlaly a chtěly vědět, proč se
vlastně přebarvují. Prý je to nemoudré. Já ovšem vím, že moudrost
přichází pouze s bílou. 

Čtrnáctého dne
navečer jsem se koupal v dekadetní modři a snil o oceánu. 

Mořská je zelená a
moře mátově smetanové. Připomínám si to vždy, když mne obklopí noc. 

Patnáctý den vzal
na sebe béžovou podobu. Je Měsíc béžový? 

Druhého dne
přestalo pršet a obloha se převlékla do slonové kosti. 

Okolo sedmnáctého
dne jsem se ulekl indiga. Šeptalo mi, abych ještě nevstával. Cítil jsem za jejím
hlasem Sirény. 

Osmnáctý den se
opil medovicí a olivově šedou. Zpívali jsme až do rána, pamatuji si to však
pouze mlhavě. 

Předposlední den
se zšeřilo. Napadlo mne, že je to tím, jak se krátí dny, pravděpodobněji ale
barvám došel dech. Jediná černá neprotestovala. 

Poslední slza má
prý karmínovou barvu, pověděly mi vyplakané oči. Doposud jsem si myslel, že
bude spíš barvy oloupaných mandlí. 

Dvacátého dne mne
přivítalo bílé ráno, namlouvalo mi, že bych měl otevřít oči, pravdu jsem už ale
znal…