Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Dobrou noc, Večerníčku

Jsem Večerníček. Je mi čtyřicet osm let a nahlas umím pouze čtyři slova.

Foto: ČTMůj tatínek, Radek Pilař, mi vštěpoval do paměti, že touhy a sny se sebou přinášejí také potíže a nepřátelství. Často jsem na jeho slova zapomínal; především pak ve chvílích, kdy jsem se utápěl společně s dětmi v pohádkách. Prý jich je okolo dvou set. Nevím, některé už si totiž nepamatuji. Jiné z nich jsem si oblíbil tolik, že jsem málem zapomínal na rozloučení s dětmi. A některé se mi nelíbily, přiznávám. Obzvláště potom ty, v kterých se někdo hádal. Hádky nemám rád, vždycky jsem si ale myslel, že když je po hádce, přichází doba pohádce. Tatínek hádky také nesnášel, raději mlčel a maloval. Spousta lidí jeho mlčení zneužívala, a já jsem na ně byl naštvaný. Vždycky mne ale s úsměvem ujišťoval o tom, že jenom to mu pomáhá a dává sílu v jeho věku stát na vlastních nohou na zemi. Ono to zní divně i dnes. Možná proto, že už tolik nerozumíme pohádkám.

Víte, když jsem po každé pohádce na své jednokolce představoval poslední, čtyřiadvacátý list, bylo mi smutno. Toužil jsem, aby mi byla vyhrazena jedna minuta navíc, a já mohl říct ještě o několik slov víc. Dobrou noc, milé děti. Spřádal jsem plány na další večery, jakže se nadechnu a způsobím poprask po domovech, kde už jsou všichni připraveni do peřin.

Když přišli dospělí a začali tvrdit, že se děti na mne již nekoukají, nechápal jsem to. Co dnes dělají děti, chtěl jsem se zeptat, mluvit jsem už ale neuměl. A tak jsem dál metal svých sedm otáček po obrazovce, vozil se na koníkovi, jezdil v osobáku a snil o šedesáti vteřinách navíc, které neměly nikdy přijít, dokonce ani kdybych vybíhal dvacet jedna schodů, a přesto se neskácel…

Reklama

Pohádka je, co dávno kdysi
bývalo, dnes s námi nesouvisí,
jak sen, jenž z šedých rán,
vychází prázdný a rozpárán.

A třebas i čas jej brání,
po noci vytratí se zdání
pohádek, jež se připomněly,
v temnotě jak záblesk bělý…

 

Můj tatínek, Radek Pilař, mi vštěpoval do paměti, že touhy a sny se sebou přinášejí také potíže a nepřátelství. Často jsem na jeho slova zapomínal; především pak ve chvílích, kdy jsem se utápěl společně s dětmi v pohádkách. Prý jich je okolo dvou set. Nevím, některé už si totiž nepamatuji. Jiné z nich jsem si oblíbil tolik, že jsem málem zapomínal na rozloučení s dětmi. A některé se mi nelíbily, přiznávám. Obzvláště potom ty, v kterých se někdo hádal. Hádky nemám rád, vždycky jsem si ale myslel, že když je po hádce, přichází doba pohádce. Tatínek hádky také nesnášel, raději mlčel a maloval. Spousta lidí jeho mlčení zneužívala, a já jsem na ně byl naštvaný. Vždycky mne ale s úsměvem ujišťoval o tom, že jenom to mu pomáhá a dává sílu v jeho věku stát na vlastních nohou na zemi. Ono to zní divně i dnes. Možná proto, že už tolik nerozumíme pohádkám.

 Víte, když jsem po každé pohádce na své jednokolce představoval poslední, čtyřiadvacátý list, bylo mi smutno. Toužil jsem, aby mi byla vyhrazena jedna minuta navíc, a já mohl říct ještě o několik slov víc. Dobrou noc, milé děti. Spřádal jsem plány na další večery, jakže se nadechnu a způsobím poprask po domovech, kde už jsou všichni připraveni do peřin.

Když přišli dospělí a začali tvrdit, že se děti na mne již nekoukají, nechápal jsem to. Co dnes dělají děti, chtěl jsem se zeptat, mluvit jsem už ale neuměl. A tak jsem dál metal svých sedm otáček po obrazovce, vozil se na koníkovi, jezdil v osobáku a snil o šedesáti vteřinách navíc, které neměly nikdy přijít, dokonce ani kdybych vybíhal dvacet jedna schodů, a přesto se neskácel…

Pohádka je, co dávno kdysi

bývalo, dnes s námi nesouvisí,

jak sen, jenž z šedých rán,

vychází prázdný a rozpárán.

 

A třebas i čas jej brání,

po noci vytratí se zdání

pohádek, jež se připomněly,

v temnotě jak záblesk bělý…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama