Narodil jsem se z pěti okvětních
plátků, na velmi nezvyklém třetím patře
krátkých větviček. Narodil jsem se docela sám,
ponechán z výše malého kopce pohledu na
pomerančový sad, oddělený vzdáleností,
kterou jsem překonával smutným pohledem. V tom sadu
rostly tisíce pomerančů, a ten, který mi byl nejblíž,
mi byl nejbližší. Ve své šišatosti jsem obdivoval
jeho kulatost a chtěl být také kulatý. Když
jsem jednou poslouchal kosa, jak vypráví o pomerančích
a jejich sladkosti, hanbou jsem ještě více zhořkl.
Vím, že se na světě nikdo dobrovolně neodevzdá mé
chuti, že jím hýbají sladké sny,
u kterých nikdo nemusí křivit tvář. A tak jsem
se snažil alespoň růst a znova kvést, vymýšlel jsem
neopakovatelné vůně a doufal v závany větru, které
by donesly mou lásku pomeranči. Byl jsem šťastný,
když se ve vánku rozkolébaly větve a my jsme v
pohupování mohli být k sobě blíž.
Toužil jsem být sluncem, které by mu dodávalo
sílu, a v noci ostýchavou bledostí zářil
ze všech sil. Jednou, za strašné bouře, která trhala
větve a plenila sad, jsem se snažil pocítit všechnu bolest
světa, aby ji nemusel tušit on. Odpíral jsem si vodu, aby
mohla stékat k jeho kořenům a on mohl být silný…
Když přišli sběrači, křičel jsem
a houpal se strašnou silou bez větru, s nadějí, že dojdou
také ke mně a že mne vhodí k mé lásce
do proutěného koše. Zapomněli však na mne a já
najednou s hrůzou viděl odjíždějící,
zoranžovělé korby, vzdalující se a mizející.
Plakal jsem jako nikdy žádný citrón neplakal,
plakal jsem, a když přišla noc, přilétali ke mně kosové
a snažili se mne utěšit, a já plakal dál, plakal na
žížaly, které pode mnou tančily, aby mne obveselily,
plakal takovou silou, až jsem se odtrhl od svého stromu a
dokutálel se prachem k pomerančovníku, a když se
zastavil, věděl, že už je pozdě. Ležel jsem v udusané,
položluté trávě, plakal a byl scvrklejší a
ošklivější než kdykoli předtím.
Dívám se na nebe. Vše
zmizelo, vše se změnilo. Takhle to tu není, říkám
si, a nevěřím tomu s veškerou hořkostí.
(věnovno J.)