Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Citrón. Po pěti letech.

Cosi mne probudilo. Nevím proč, znělo to ale jako pláč, ovšem mohl to být stejně tak smutný smích. I když je to vlastně totéž.

Už pět let, docela pravidelně, vídávám na nebi takovou malou řasu, oranžovou a drobně probleskující; její svit doputuje dokonce až k mým unaveným očím. Když se ten obláček pokouším zaostřit, změní se v pomeranč, mávaje mi. Vícekrát se mi dokonce zdálo, že slyším verše, které jsem slýchával tolikrát, a s takovou něhou, že je nedokáže zapomenout ani má zatrpklost.

 

Když večer zvony pokoj vyzvánějí,
na krásný ptáků šik se dívám s touhou,
jak poutníkové shluklí v řadu dlouhou
v podzimně vyjasněné dálky spějí.

Reklama

Je tomu dávno. Byl jsem ještě docela bledý a neznal teskná ohlédnutí za promrhaným časem. Když se stmívalo, šeptal jsem slova následných slok, aby se jich vzápětí mlčící hranice stínů chápaly a ozvěna ze sadu odvedle po chvíli přinášela tiše a procítěněji zpět.

Zahradou procházeje za soumraku
jich úděl jasněji rozjímám cestou svojí,
cítím, jak hodin rafije už skoro stojí,
tak provázím je cestou do oblaků. *

Byla to taková slova nazdařbůh, lehká a prosta ctižádosti, kdesi hluboko uvnitř smířená s vědomím, že nás oblaka někdy v budoucnosti skutečně čekají. K mému úleku se však jednoho dne, za ohlušivé bouře, ozvěna slov zpět nevrátila. Pocítil jsem v ty chvíle všechnu osamělost světa, jež mne nejdříve prostoupila ničivě a skrz naskrz, aby se nakonec změnila v čiré zoufalství. A pak, když bylo po všem, zaslechl jsem s úlevou úryvky veršů, které bouře, snad ohromena jejich čistotou, k mé nevýslovné radosti pouze na okamžik zapomněla navrátit.
   
Lehce se usmívám. Tehdy po hromobití bych býval přísahal, že hranice neexistují, že nevysvětlitelné a nezřízené potěšení, které mne zaplavilo, je přirozeným řádem, s nímž jsem dokonale srozuměn a ztotožněn. Chvěl jsem se euforicky do morku kostí a jal se spřádat fantastické příze těch neodvážnějších představ, které svou troufalostí mocně sahaly k přilehlému sadu, aby tam nacházely svou čirou podstatu.

Bouří poté přišlo ještě několik, slova mi však byla navrácena vždy. Dobře vím, že důvod je prostý; jediná slova, která se nevrací, jsou totiž ta neřečená. A snad právě proto si jsem jist, že ta, která slýchávám tam seshora, z té maličké řasy, byla a jsou pouhým snem. Jak jinak by mi totiž mohla pokaždé tak snadno protékat mezi prsty, ztrácejíce se bůhvíkde. Koneckonců nad jejich ztrátou nepláču. Ne snad proto, že bych byl seschlý, a nedostávalo se mi slz; nepláču proto, že by to mohlo znít jako smích; i když je to vlastně totéž.

pomeranč před dvěma a půl lety
pomeranč před pěti lety
citrón před pěti  lety
* Georg Trakl

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama