Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Čekání na sněženky

„Nezapomeň, první sněženka patří jaru, ta druhá mamince,“ říkávala mi často babička. Nezapomněl jsem...

Sněženka je krásné slovo, snad nejněžnější, které čeština má. Když budete chvíli překládat, zjistíte, že jsme v tomhle slově oproti jiným řečem zachytili všechnu krásu, kterou se nám sněženka snaží říct…  Kráse slova sněženka se ale blíží třeba Němci, když říkají Schneeglöckchen. Ovšemže nesmím zapomenout na polské śnieżyczka, obdivuhodně poetické vyjádření! Na druhé straně se, např. Maďaři,  se sněženkou příliš nemazlí. Hóvirág, říkají ztěžka. Nebo Rusové, podsněžnik…, jako by se u nich ten bílý kvítek ani nedostal na světlo. Chorvati dovedli mladou sněženku pro změnu k visibabě. Nebo Angličané, ti se spustili k drsnému spojení snowdrop…

S tímto přemítáním jsem se dnes po ránu brouzdal rozbahněným krajem, který si říkal o více bláznivých minut jara, jež by mělo ještě spát.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi takhle brouzdal Plzní. Psal se rok 1997 a sněženky ne a ne vyrůst. Tulipány už se dávno vyjímaly na tržnicích, sněženky ale nikde. Dokonce jsem se poprvé ve svém životě smířil s tím, že si koupím svazeček od těch babiček, které se objevují ve stejný den jako sněženky. Ovšem ani sněžebabenek nebylo. S bledou marností jsem se zadumaně brouzdal ke koleji, když jsem v předposlední ulici před jedním z omšelých domů sněženky spatřil. Tedy sněženku, jednu jedinou. V místech, kde byste ji nikdy neočekávali, protože tam slunce nemělo naději dosáhnout. Postával nad ní starší pán a mlčel. A usmíval se. Věděl jsem, že na mě čeká. Takže jsem docela bezděčně ze sebe dostal prosbu, že až vykvetou další, jestli bych se pro ně nemohl zastavit. „Ta první patří jaru, viď?“ pokýval souhlasně hlavou. A usmál se ještě víc.

Reklama

Dnes jsem sněženky neobjevil. Je ještě brzo, i když se počasí tváří jinak. Taky je možné, že se špatně rozhlížím, koneckonců jsem v této krajině prozatím příliš krátce na to, abych věděl, kde rostou.

O několik let později jsem stál na zahradě. Obrovské, obehnané kamennou zdí. Stavěl ji určitě pan Trnka. Vzadu se ukrývala velryba s novinami. A hned vedle bylo pole sněženek. Majitelé o nich nevěděli, protože nikdy tak daleko nedošli. Stál jsem v tom bílém poli a neodvažoval se utrhnout byť jen jeden lísteček z jeho krásy. Nevím, jestli je to možné, ale v tu chvíli jsem se sněženkou na chvíli stal. Pak tu zahradu odvál čas. To pole tam ale určitě ještě je. Jen už nevím, kde je ta zahrada.

Když budete mít dobrou představivost, sněženky si vás najdou. A tak věřím, že zítra najdu kout, ve kterém sněženky vytuším. Budou tam, neznatelné, pod nánosem zimní špíny a mrazu. Počkám si na ně. Tu první věnuju jaru, druhou mamince. A tu třetí, tu věnuju vzpomínkám a babičce…