Kdo nezažil, nepochopí. Kdo prošel, většinou zůstává v tichosti. Neboť taková přítomnost, která protkává moderní město s jeho hromadnou dopravu, již nemá na zamyšlení čas. Den co den se ve statisícových chumlech potkávají titíž lidé, kteří si nemají co říct. Jediné, co je spojuje, je právě ona pravidelná uniformita. Kráčejí stejnou trasou, nastupují do pečlivě vykalkulovaných dveří, mohou cestovat se zavřenýma očima, aby se neprogramově vzbudili ve chvíli, kdy jim velí přestup vstát. Den co den, měsíc co měsíc, rok co rok, život co život. Přibývají vrásky, ubývají iluze, úspěch slaví všednost, sny strádají. Proč se vlastně ti dotyční nezblázní? Nebo se už zbláznili?
Každodenně jsem svědkem jakési hibernace svého okolí, vtěleného do slov: „Už aby byl víkend; v létě jedeme k moři; ještě zítra, pak už jen dva měsíce – a budou Vánoce, joo, volno!“ Přeskakujeme přítomnost, abychom se dožili budoucnosti.
Na těchto stránkách už tolikrát kritizovaný „happy planet index“ přiřadil první evropské místo Rakušanům – šedesáté první místo! „Nádherný“ výsledek.
S plným vědomím štěstí, které mi nabízí vzdělání, možnost peněžního uspokojení a zadostiučinění nad dobře vykonanou prací, jsem se pokusil test také vyplnit. Ejhle – připadl jsem přesně k té skupině, která je evropsky odpovídající. Neobalamutil jsem ani o píď ta hnusně stanovená pravidla. Korelace v tomto směru je více než "jasná". Čím více bohatství, tím méně štěstí (platí-li také opak – chudý jak kostelní myš = absolutní hepáč, nechávám poznámkářům). Absolutní možnost mít vše, rovná se zbláznění. Příští výplatu posílám do Íránu, aby měli vztek.
Liberálům se jistě tají dech zneklidněním. Chtěl bych je uklidnit, neboť jejich ekonomické teorie a přepočet bohatství mohou klidně spát. Má poznámka jde mimo trh, neviditelnou ruku a poptávku. Je to pouhý slovní nástřel nehmotné veličiny, hodný snad pouze ušklíbnutého poznámkového uchopení.
Zpět k animistickým ohňům a bederním rouškám. Pokud máme být opravdu prosti zbláznění a přiblížit se štěstí, musíme se bezpodmínečně nacházet u moře, mezi palmami, nesledovat čas, splátky hypoték, rss oblíbených blogů, nové, nobelisticky nadějné teorie liberálů (sorry :-), či hutně přibývající termínovaný vklad? Kupodivu si to nemyslím. Stejně jako si nemyslím, že se u „výstupu“ a „nástupu“ při dopravní špičce vznáší šílenost. Co si ale myslím rozhodně, je skutečnost, že k zbláznění je velice blízko. Možná, že číhá už za tímto řádkem 🙂 Takže nashledanou v metru a nezapomeňte, zapadáte do kategorie (ČR je až na 128. místě štěstí)!
Další článek na téma „Jak daleko je k zbláznění“: Petr Behenský, 06.11.2006