neboj se svobody. Jednak proto, že před ní člověk stejně neuteče, jednak proto, že ani svobody se není třeba bát.

Vpomeň si třeba už jen na starší diskusní argument, že i ti největší nacisté, nakonec, než aby čekali na spravedlnost z ruku lidí, dali přednost raději setkání se s Bohem – tj. ve smyslu sami ještě urychlili své setkání se se spravedlností a se svobodou Boha.

Přeji pěkný den.

Pakliže je standardem návštěvám na Pražském hradě propisky rozdávat, dalo by se to pochopit…

Nicméně i tak je to o tématu lidské svobody:

Musí být opravdu každá propiska „na řetěz“, na každém rohu stát policajt či kamera, a každou výškovou budovu hlídat armáda?

Jakýkoliv pokus o uchopení Boha (SLOVA) je sporný, problematický.

„Aby každému bylo dáno, co mu patří.“ A víme my vůbec „co nám patří“, co, kdo a kým jsme?

Ta myšlenka je silně „revoluční“, doslova výzvou a provokací k tomu, abychom byli svobodnými v tom nejvlastnějším smyslu toho slova.

„Konec“ bin Ládina totiž možná jen symbolizuje osvobození duše arabských lidí ze „šachové hry“.

Těžko říci. Třeba se teď i obyvateleté arabského světa budou mít možnost učit žít ve svobodě.

…

Psali už v Bibli, že kdo „mečech zachází, mečem i zahyne.“

Vzpomenuli si na přednášky z „Úvodu do filosofie“ z ČVUT FEL, tak už kdosi ze starých řeckých filosofů tvrdil: „Spravedlnost je činit, co je třeba. Nespravedlnost je to nečinit, ale odkládat.“

(30)
…
Proto dobrý vojevůdce
plní svůj účel a dost.
…
Plní svůj účel, ale jen proto, že nemůže jinak.
…

—

Moudrého Cicerona bych raději nevzýval, aby na jeho slova nakonec nedošlo; nevidím totiž místo, za které by bylo možno bezpečně ta slova uchopit – ostří mají všude, kam se podívám.

„Přidávat figurky“ v tom nejvlastnějším smyslu slova může jedině Bůh. Lidé dokáží figurky pouze a jen „vyhazovat“… Nic víc, nic míň.

2) Si těžce protiřečíte. Historie totiž dosvědčuje, že právě ten, kdo si přeje být „nejsilnější“, figurky „vyhazuje“, nikoliv „přidává“ – viz paranoidní soudruh Stalin, jistý pan Herodes, jistý pan Husain i nejeden jiný „potentát“.

Paradoxem je, že ten, kdo je skutečně mocný (jako např. Pán Bůh) si může dovolit ten „přepych“ druhé nechat žít.

:)))

Nicméně – když „Šach Ládin mat“ – má se v tomto smyslu slova bát už třeba i jen zloděj „cizího pera“ ???

Je vše pouze otázkou času?

Chybovat je lidské. Neštěstím není udělat chybu, neštěstím je spíše v tom, co člověk rozezná jako špatné, pokračovat a na tom trvat.

Být prezidentem, poslal bych pero s omluvou zpět jeho majiteli (a klidně věnoval i nějakou tu propisku/dárek z Čech – jako omluvu, odčinění chyby, dárek na usmířenou.)

🙂