Chodby jsou prázdné, neboť všichni dohledávají. Dohledávání je zkrátka pro dnešek prioritou všech. Mým úkolem je zaměstnance povzbudit údernými slogany, které vylepuji po nástěnkách a zasílám elektronickou poštou.
„Vaše budoucnost závisí na tom, zda dohledáte tu správnou minulost v Přítomnosti.“
Oproti obvyklému ruchu je prostor vyplněn mlčením. Jediný zvuk vydávají hučící kopírky a šustění obracených listů…
„Nepřítomnost při hledání v Přítomnosti se neomlouvá!“
Minula doba oběda, aniž by se na něj kdokoli vydal. Jsme teprve v roce 1934, a tak je to pochopitelné.
„Nenajdete-li v Přítomnosti ta správná slova, stane se vaše přítomnost zde velmi rychle minulostí.“
O půl čtvrté přichází Šéf. „Našli?“ ptá se úsečně. Mlčíme. Z jeho odcházejících kroků je cítit docela zjevné: „Kdo v mé přítomnosti nehledá v Přítomnosti, tomu zde budoucnost nekyne.“
Osm hodin večer. Načali jsme rok 1936. Začínám věřit, že se blížíme úspěchu. Burcuji znavené badatele obměněným sloganem: „Nehleď do budoucnosti, nehledáš-li v Přítomnosti.“
Desátá hodina večerní. Jsme u roku 1938. Začínám se radovat, že dalším rokem začne válka, a Přítomnost přestane vycházet. Opět přichází Šéf. „Našli?“ „Do roku 1938 prozatím nic,“ odpovídám. „Je třeba najít,“ praví Šéf lakonicky.
Odbila půlnoc. „Heuréka“ se neozvalo. Svolávám zaměstnance. Přes zjevnou únavu je i nadále vidět odhodlání. „Hledáme dál,“ pravím. Z davu se náhle ozve hlas: „A nenajdeme-li?“ Právě teď přichází má chvíle, pro tento okamžik jsem zde…
„´Nenajdeme-li´ neexistuje,“ odtuším… „neboť nenajdeme-li v Přítomnosti, byl náš dnešek jen chybnou minulostí…“